Klub filatelistů 00-15 Praha

V obci pracovala od 15.2.1904 až asi do roku 1919 poštovna. Její vyúčtovací pošta byla v Merklovicích – dnešním Zdoňově. Poštovna byla zrušena zřejmě pro malou rentabilitu a poměrnou blízkost pošty ve Zdoňově. Typické důvody pro rušení služeben v blízkosti hranic zde tedy neplatí. Vývoj jejího názvu: 1904 Liebenau (Merkelsdorf). Obec ležela podél silnice do polského Chelmska severozápadně od Zdoňova, na jehož zástavbu přímo navazovala. Obec to byla poměrně veliká, vždyť v roce 1885 měla 544 obyvatel, v roce 1920 ještě 410 v 87 domech a před válkou pak 376 obyvatel. Vzhledem ke skladbě obyvatelstva byla obec po válce zcela vysídlena, dosídlování se zde snad pro blízkost hranice vůbec neprovádělo. Většina domů byla postupně rozebrána na stavební materiál a čas pak dokonal dílo zkázy, co nebylo zbořeno, zchátralo. Zanikl i místní hřbitov. Obec po desetiletích zcela zanikla a její někdejší existenci dnes připomínají jen terénní nerovnosti, osiřelé ovocné stromy, rybník a zachovalé křížky u cesty. Původní život zde dále připomíná zachovalé boží muka, socha Jana Nepomuckého a torzo celnice. V roce 2005 byl za bývalou obcí otevřen turistický přechod do Polského Chelmska.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.

Poštovna zde pracovala za války v letech 1940-1945 s názvem Raupenberg a měla svoji vyúčtovací poštu ve Šluknově – tehdy Schluckenau.

Raupenberg – česky Roubený – nebyla vesnice ale jen hostinec a celnice na hranici se Saskem, 2,5 km západně od Lobendavy. Od konce války je tento hraniční přechod uzavřen a nestojí již ani celnice ani starý hostinec.

Dnes zde mimo krásnou přírodu již není nic, co by připomínalo civilizaci, snad jen závora přes cestu.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.

V době rozkvětu obce zde byla otevřena poštovna s názvem Streckenwald, fungovala však jen krátce od 1.5. do 26.6.1914, zrušena pak byla až ve 20. letech. Vyúčtovací poštou byla pošta Telnice, tehdy Tellnitz. Vesnice s pozdějším názvem Větrov ležela severozápadně od Telnice téměř u saské hranice ve výšce 750 m. Samostatnou obcí byla již od roku 1850, osadou obce Krásný Les se stává až v roce 1950, brzy po té však zcela zaniká. Nebyla to obec právě malá, vždyť v roce 1921 zde žilo 396 obyvatel ve 106 domech. Před válkou zde žilo 303 obyvatel a po ní ještě 267. Ves s kostelem sv. Antonína Paduánského z roku 1902 byla spíše rekreačním centrem této východní části Krušných hor, vždyť se zde v meziválečném období uživilo pět ubytovacích hostinců. Po odsunu německého obyvatelstva obec postihl podobný osud jako ostatní příhraniční obce, po devastaci prázdných domů došlo postupně k jejich likvidaci a nový český název Větrov již vlastně nikomu nesloužil. Do dnešních dnů se zachovaly pouhé čtyři domy a pomník padlých z války. Zchátralý kostel byl i se hřbitovem zlikvidován v roce 1965.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.

Za války zde německá okupační správa v roce 1939 otevřela poštovnu s názvem Gebirgsullersdorf, ta pak byla po osvobození jako služebna říšské pošty automaticky zrušena. Vyúčtovací poštou této poštovny byla pošta Teplice-Šanov 2, tehdy Teplitz-Schönau 2. Toto malé sídlo leželo na planině jižně od dnešní Moldavy v nadmořské výšce 870 m asi 2 km od saské hranice. Původně to byla od roku 1850 samostatná obec s názvem Ullersdorf v rámci okresu Duchcov, v letech 1869-1890 jen osada obce Moldava a pak opět samostatná obec v rámci okresu Teplice. Od roku 1921 získala český název Oldřiš, samostatnost ztratila až v roce 1950, kdy se stala osadou Moldavy a pak zanikla definitivně. Před válkou zde žilo 294 obyvatel, po jejím skončení ještě 218. Po odsunu německého obyvatelstva již vesnice dosídlována nebyla a brzy v průběhu 50. let zcela zanikla. Všechny domy byly, jak bylo v té době zvykem, zbourány a pozůstatky zlikvidovány buldozery. Na mapě z roku 1951 je ještě patrná relativně hustá zástavba, o 50 let později však zde již není po lidských sídlech ani památky.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.

I zde Němci již na počátku války otevřeli poštovnu s názvem Grünwald über Teplitz-Schönau, která byla, stejně jako ostatní, po osvobození automaticky zrušena. Poštovna měla vyúčtovací poštu Teplice-Šanov 2, tehdy Teplitz-Schönau 2. Tato vesnice má velmi podobné osudy jako sousední Oldřiš. Leží ve výšce 780 m západně od Oldřiše a asi 1 km od státní hranice. Od roku 1850 je samostatnou obcí, od roku 1869 jen osadou Moldavy, od roku 1921 opět obcí, od roku 1950 opět osadou a pak brzy zaniká. V roce 1850 zde žilo přes 400 obyvatel ve skoro 80 domech, od té doby se počet obyvatel postupně snižoval, před válkou zde žilo ještě 296 a po ní jen 239 obyvatel. Rok 1948 přináší údaj jen o 17 obyvatelích v 54 domech, ty již ovšem byly po nájezdech poválečných kořistníků zcela neobyvatelné. Po válce nebyly učiněny ani pokusy o organizované dosídlení a tak obec postupně zanikla. Zbylé zničené domy byly buldozery zlikvidovány. Dodnes zde po lidských sídlech zůstala jen ruina poslední budovy, povalený pomník padlým a křížek u cesty. Tato původně plně německá obec nesla název Grünwald, byla po válce sice počeštěna na Pastviny, ale noví obyvatelé tento nový název vlastně nikdy nevyužili.

Dopisnice odeslaná 5.2.1943 z poštovny Pastviny přes poštu Teplice-Šanov 2 do německého Chemnitz

Za války, kdy se obec prakticky spojila se sousedním Satzungem, zde pracovala v letech 1938-1942 poštovna s názvem Ulmbach. Vyúčtovací poštou byla pošta Chomutov 1 (tehdy Komotau 1). Obec ležela v nadmořské výšce 800 m severozápadně od Hory sv. Šebestiána na břehu hraničního Černého potoka a přímo sousedila s německou obcí Satzung. Vesnice to ovšem byla velmi malá, počet obyvatel nikdy nepřevýšil 200 a domů bylo evidováno kolem 20, z toho ovšem byly dva hostince. Před válkou je zde evidováno 125 obyvatel, po ní ještě 73, avšak odsun německého obyvatelstva ves zcela vylidnil. V roce 1950 zde žije již jen rodina hajného Petržely. Jednotlivé domy postupně chátraly a posléze je stihl již klasický osud podobných příhraničních obcí – buldozery. Obec to byla veskrze německá, po staletí se jmenovala Ulmbach, někdy také Böhmisch Satzung, svůj český název Jilmová získala až po válce v roce 1947, kdy zde již nikdo prakticky nebydlel. Dnes zde najdeme jen rozvaliny několika stavení a bývalou obecní vodárnu, která slouží pro saský Satzung.

I v této lokalitě pracovala za války v letech 1938-1942 německá poštovna s názvem Kienhaid, její vyúčtovací poštou byla opět dosti vzdálená pošta Chomutov 1, tehdy Komotau 1. Vesnice ležela na březích Černého potoka přímo na saské hranici, když na druhé straně je dodnes obec Kühnhaide. Od roku 1850 měl Kienhaid status obce, od roku 1869 však byl jen osadou obce Kalek. Od roku 1900 byl opět samostatnou obcí, kde v 41 domech žilo 250 obyvatel. Ještě před válkou jich zde bylo 235, po válce 172 a po odsunu německého obyvatelstva byla obec bez obyvatel. Pozoruhodná je skutečnost, že po ukončení 2. světové války zůstala obec Kienhaid dlouho jakoby odříznuta od světa. Vždyť i správa obce byla převzata až 10. 12. 1945 a do té doby tam zůstalo všechno německé obyvatelstvo. Teprve pak se snažili s rodinami a dobytkem přejít přes potok do Saska. Jednotlivé domy bývalé obce včetně kaple byly postupně zlikvidovány a teprve v 60. letech zde vyrostlo rekreační středisko ČSAD Klíčov. To však bylo po roce 1989 bohužel opuštěno a čeká ho zřejmě osud původní vesnice. Vesnice zanikla ještě koncem 40. let, takže ani nezískala nový český název. Dnes je toto území opět součástí obce Kalek.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.

Za války, kdy byla obec prakticky propojena se sousedním Reitzenhainem, byla zde otevřena v roce 1938 poštovna i přesto, že v sousední obci pracovala pošta. Poštovna byla samozřejmě v roce 1945 automaticky jako říšská instituce zrušena. Vyúčtovací poštou byla zprvu Marienberg (Sachs), a asi od roku 1939 pak pošta ve vzdáleném Chomutově. Název poštovny byl zpočátku Böhmisch Reizenhain über Komotau, od roku 1940 pak Reizenhain über Komotau. Je zajímavé, že obec na německé straně je na mapách označována jako Reitzenhain, zatímco na české straně to je v 19.i 20. století Reizenhain. Vesnice ležela ve výšce 770 m na témže hraničním Černém potoce jako Jilmová a přímo sousedila se saským Reitzenhainem. Do Hory sv. Šebestiána to je odsud 6 km. V roce 1874 je dána do provozu železnice z Chomutova do Saska, která v obci přechází hranici po železném hraničním mostě (dnes je již mimo provoz). Počet obyvatel se pohyboval mezi 250 a 300, před válkou jich zde žilo 223, po ní již jen 62. Pak už následoval klasický scénář: odsun německého obyvatelstva, neúspěšné pokusy o dosídlení, život přímo na hranici za drátěnými zátarasy, zrušení silničního i železničního přechodu, postupná likvidace původních stavení a v roce 1950 administrativní zrušení obce. Původní název Reizenhain (za potokem byl Reitzenhain!) byl v roce 1947 změněn na příhodný název Pohraniční. Dnes je zde sice živý silniční přechod ale z původní vesnice se zachovaly jen čtyři domy a kaplička.

Dopisnice odeslaná 30.3.1642 z poštovny Reizenhain přes poštu Chomutov 1 do německého Chemnitz

Od 16.10.1909 pracovala v obci poštovna s vyúčtovací poštou v Nových Hamrech. Nejdříve byla uzavřena v roce 1938, pak znovu otevřena kolem roku 1942 a její činnost byla po uzavření v roce 1945 a po vysídlení obyvatelstva ukončena 15.8.1946. Název poštovny od počátku Neuhaus (Neuhammer), za I. republiky Neuhaus (Nové Hamry), za války pak Neuhaus über Neudek (Egerland). Vesnice obklopená kolem dokola lesy ležela asi 2,5 km východně od Přebuzi v širokém údolí říčky Rolavy ve výšce mezi 830 – 900 m. Ves to byla poměrně velká, vždyť již v roce 1869 je zde evidováno 548 obyvatel, později v roce 1930 ještě 359 obyvatel v 79 domech. Po válce byli obyvatelé obce kompletně vysídleni a osud obce se začal naplňovat. Pila pracovala jen do roku 1947, kdy byla její činnost násilně ukončena. Všechny domy byly postupně likvidovány, v roce 1955 stály již jen tři a i ty byly zakrátko strženy. Chaloupky, stejně jako blízké Jelení a Rolava se ocitly v hraničním pásmu a tak další živit zde již byl nemožný. Ves nesla až do roku 1947 původní název Neuhaus, nový název Chaloupky však již prakticky nikomu nesloužil.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.

V této skutečně malí vsi pracovala od roku 1907 poštovna, po obsazení území v roce 1938 ukončila činnost a k jejímu zrušení došlo 15.4.1947, kdy již po odsunu německého obyvatelstva neměla komu sloužit. Vyúčtovací poštu měla tato poštovna zprvu ve Vimperku, od poloviny 20. let pak ve Ferchenhaidu – dnešní Borové Ladě. Vývoj jejího názvu: 1907 Planie (Winterberg), ??1926 Pláně – Planie (Ferchenhaid), 1945 Pláně (Ferchenhaid). Popis Plání snad ani do této části nepatří, vždyť vzdušnou čarou byly vzdálené od nejbližší hranice 10 km a ležely poblíž dnes známého šumavského letoviska Zadov – Churáňov. Od Zadova to bylo asi 2,5 km jižně a dnes zde Pláně připomíná jen autobusová zastávka na křižovatce silnic. Byla to osada blízkých Nových Hutí tvořená roztroušenými chalupami ve výšce 1050-1070 m. Obyvatelstvo se živilo jen vlastním hospodářstvím, prací v lese, těžbou rašeliny a podomním obchodem. Osadu tvořilo 22 domů, z nichž dva byly hostince. Pláně byly poslední výspou německého osídlení, severně položené Stachy a Zdíkov již byly české. Po skončení války a po vysídlení původního obyvatelstva již bohužel nedošlo k soustavnému dosídlení. Chalupy pomalu chátraly, až postupem let zcela zanikly, důvodem snad byly drsné životní podmínky. V posledních letech se však již objevuje zase nová výstavba.

Pohlednice odeslaná 25.8.1930 z poštovny Pláně přes poštu
Ferchenhaid (dnes Borová Lada) do Horního Růžodolu u Liberce

V této odlehlé obci pracovala poštovna nepřetržitě od 1.5.1920 až téměř do konce války. Po válce již provoz neobnovila a 15.4.1947 byla poštovna s vyúčtovací poštou v Nové Bystřici zrušena. Za války změnila svoji vyúčtovací poštu za rakouský Reingers. Poštovna tvořila jediné spojení se vzdáleným vnitrozemím. Vývoj jejího názvu: 1920 Staré Hutě (Nová Bystřice) – Althütten (Neubistritz), 1938 Althütten (Neubistritz), 1939 Althütten über Reingers, 1945 Staré Hutě (Nová Bystřice). Staré Hutě byly jen malou vsí v tomto odlehlém koutě mezi Novou Bystřicí a Slavonicemi ale přece jen větší než všechny vsi okolní. Ležela 7 km vzdušnou čarou přes rakouské území jihovýchodně od Nové Bystřice. Odlehlost vsi ležící ve výšce 630 m přímo u hranice mimo komunikační síť ji zabraňovala rozvoji a předurčila osud. O velikosti vesnice hovoří statistická fakta: v roce 1921 zde žilo 194 obyvatel v 38 domech, v roce 1939 ve 40 domech 153 obyvatel. V obci pracovala jednotřídní německá škola. Po válce čekal obec již klasický osud těchto pohraničních sídel, nejdříve odsun německého obyvatelstva, pak postupná devastace jejich sídel protože do těchto míst se noví osadníci nehrnuli. Po zřízení hraničního pásma pak následovala úplná likvidace lidských sídel a celé území bylo zalesněno. Dnes zde najdeme jen rozvaliny bývalých domů a zachovalý kříž u cesty.

Zpáteční lístek odeslaný 10.9.1937 z poštovny Nové Hutě přes poštu
Nová Bystřice na Okresní soud v Nové Bystřici

V místě pracovala od 1.12.1901 až do 31.5.1924 poštovna s názvem Gerstenfeld, po roce 1918 s názvem Ječmeniště – Gerstenfeld. Vyúčtovací poštu měla nejprve v Chvalovicích – Kallendorfu, od roku 1910 to byla pošta Vrbovec – Urbau a od roku 1923 opět Chvalovice. Vesnice ležela prakticky přímo na hranici 4,5 km východně od hraničního přechodu Hatě. Byla to ves mladá, vznikla až v roce 1787, kdy se zde usídlili kolonisté ze Strachotic na pozemcích zrušeného louckého kláštera. Od roku 1861 je obec obklopena vinicemi a pěstuje se zde znamenité víno. V době vinobraní se sem sjížděli ve velké počtu jak vinaři, tak i obchodníci s vínem. Škola je v obci od roku 1886, žilo zde v roce 1929 289 obyvatel v 50 domech. Po válce nastal pomalý konec této kvetoucí obce, jehož příčinou bylo bohužel její umístění přímo na hranici. Obyvatelstvo bylo vystěhováno a všechny domy postupně zlikvidovány. V dalších letech zde v bývalé budově finanční stráže byla zřízena rota Pohraniční stráže. Po otevření hranic pak byla tato jediná budova přeměněna na prosperující jelení farmu a díky tomu tak jméno Ječmeniště úplně nezaniklo.

Z této poštovny se zatím nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejich provozu.