Klub filatelistů 00-15 Praha

Pošta v původní lokalitě pracovala od 1.5.1871 až do přemístění v roce 1932 do nového Bítova. V zatopeném místě tedy pracovala 61 let. Název pošty se vyvíjel takto: 1871 Vöttau, 1890 Vöttau – Bítov, 1899 Bítov, Morava – Vöttau, 1918 Bítov, Morava, 1920 Bítov, po přestěhování do nového Bítova pak ještě 1939 Vöttau – Bítov, 1945 Bítov. Stará bítovská pošta byla napojena silničním kurzem na poštu ve Štítarech. Doručovací okres staré pošty tvořily vedle Bítova i Oslnovice a Vysočany. V současné době byla pošta 1.10.2007 a poté 15.12.2010 změněna na služebnu výdejní místo. Mezi zatopenými poštami je také jediná, kterou stihl osud ještě před válkou.

Původní městečko leželo na dně hlubokého údolí u pravého břehu Želetavky, přímo pod známým hradem, 4,5 km jižně od Dešova. Ves připomínaná již v roce 1222 se stala městečkem v roce 1498. V roce 1930, tedy těsně před zahájením výstavby vranovské přehrady, zde žilo 402 obyvatel a je zajímavé, že město zůstalo za I. republiky bez silničního spojení, od hradu vedla dolů jen nezpevněná vozová cesta. V roce 1932 byl Bítov postupně zatopen vodami napouštěné vranovské přehrady (vzdutí Dyje zasáhlo i Želetavku), zachoval se pouze hřbitov ve svahu nad hladinou proti hradu. Na úrovni hladiny se ocitl i kostel sv. Václava, z kterého bylo zařízení přeneseno do kostela sv. Václava v novém Bítově. Starý kostel byl dodatečně zničen až roku 1954. Nový Bítov byl postaven v moderním stylu počátkem 30. let 2,5 km východně na Ostrožně nad údolím Dyje. Statut města Bítov ztratil roku 1948.

Historický snímek ze sbírky Poštovního muzea zachycuje poštu ve starém Bítově
a jsou z něj patrné i stísněné terénní poměry obce.

I přes málo obyvatel a odlehlost měla Červená svoji poštu. Pošta otevřená v roce 1894 byla do Červené přestěhována z Jetětic 14.4.1907 a byla do Jetětic opět vrácena 1.1.1961 po zániku obce a pracuje tam dodnes. Od nádraží byla pošta vzdálena 2 km, ležela tedy v jižní části Červené a fungovala zde 53 roků. Po přestěhování z Jetětic byl název pošty v roce 1907 Červená nad Vltavou – Čerwena an der Moldau, 1918 Červená nad Vltavou, 1939 Tscherwena an der Moldau – Červená nad Vltavou, 1945 Červená nad Vltavou. Napojena byla místním spojem na nádraží a odtud vlakovou poštou do Písku. Doručovací okres tvořila Červená, Jetětice a Vůsí.

Velmi malá ves Červená ležela v hlubokém údolí Vltavy 11 km jihozápadně od Milevska a byla jen osadou obce Jetětice. Ves to byla skutečně stará, vždyť místní kostel sv. Bartoloměje pochází z roku 1190. Na řece pracoval u jezu mlýn a nad řekou se klenul 253 m dlouhý železniční viadukt z roku 1889, který byl ve své době nejvyšším mostem v českých zemích – měl výšku 67,4 m nad hladinou řeky. Před válkou zde žilo 127 a v roce 1950 již jen pouhých 95 obyvatel. Před napouštěním orlického jezera byla ves na počátku 60. let zbourána, zbylo jen několik výše položených chalup. Původní Červenou dodnes připomíná jednak název železniční stanice a jednak románský kostelík sv. Bartoloměje s krásnými slunečními hodinami, přestěhovaný v roce 1960 z původního místa o 100 m dále a 30 m výše na současné místo. Kostelík je dnes přístupný jen na svátek sv. Bartoloměje. Samotná ves byla roztroušena podél řeky v délce 4 km – od železničního viaduktu až po starý kostel a přívoz. Spolu s obcí byly zatopeny i známé 8 km dlouhé Červenské proudy severně od obce. Dnešní chatové osady Červená leží poměrně daleko od původní vsi.

Na snímku pořízeném kolem roku 1950 je červenská pošta v nejmenším domku vpravo
pod budovou penzionátu pražských policejních zaměstnanců.
Dnes je tento prostor zatopen vodami orlické přehradní nádrže

Původní pošta byla ze zatopených Kralovic přestěhována v roce 1972 a pracuje v nových prostorách vlastně bez přerušení. Historie zatopené pošty tedy trvala od 15.7.1851 do roku 1972, tedy 121 let. Její název se vyvíjel od Unter Kralowitz 1851, Unter Kralowitz – Dolní Kralovice 1883, opačně 1899, Dolní Kralovice 1918, Unter-Kralowitz – Dolní Kralovice 1939 a Dolní Kralovice 1945. Pošta byla napojena jednak místním spojem na nádraží a pak vlakovou poštou do Benešova a také silničním kurzem do 10 km vzdálené Ledče nad Sázavou. Doručovací okres zatopené pošty tvořily vedle vlastního města ještě Bezděkov, Borovsko, Brzotice, Vraždovy Lhotice, Libčice, Tomice, Radíkovice, Střítež, Zahrádčice a Všebořice.

Město leželo 9 km jihovýchodně od Zruče nad Sázavou v hlubokém údolí Želivky. I poměrně malé město s 1213 obyvateli před válkou a 1061 po ní, bylo sídlem okresního soudu. V roce 1950 bylo ve městě evidováno 255 domů. Od roku 1968 počalo postupné bourání města, které pokračovalo až do roku 1972. Celé město s barokními domy, barokním zámkem i gotickým kostelem sv. Jana Křtitele, starou synagogou, nemocnicí a hospodářskou školou zbořeno a poté zatopeno. Vzácné památky z kostela byly umístěny v kostelích blízkých obcí. Zanikla i konečná stanice železnice z Benešova, ta byla zkrácena jen do Trhového Štěpánova – poslední vlak odjel z Kralovic 23.7.1974. Nad hladinou zůstalo jen několik výše položených domků, staly se však součástí uzavřeného hygienického pásma. Hladina nového jezera se nad starými Kralovicemi uzavřela v roce 1974. Jméno města však nezaniklo, protože nové Dolní Kralovice vyrostly ve vzdálenosti 3,5 km od původního města na katastru obce Vraždovy Lhotice, tedy v lokalitě značně komunikačně odlehlé. Staré Dolní Kralovice ztratily městská práva již v roce 1949 a nové je nikdy nezískaly.

Doporučený dopis odeslaný z Dolních Kralovic do Ledče nad Sázavou z 15. 2. 1926

Pošta zde pracovala s názvem Lomazice po tři roky od 1.11.1959 do zrušení 1.5.1962. Poté byla přestěhována za hranice zátopového území do obce Nechranice a zde pracovala jako účelová pošta pro potřebu výstavby vodního díla až do 1.10.1967, kdy byla rovněž zrušena. Kurzem byla napojena na blízkou poštu v Čachovicích, která byla po třech letech rovněž zrušena. Doručovací okres tvořily Lomazice a Poláky.

Lomazice byly již od roku 1869 jen osadou obce Poláky a ležely na pravém břehu Ohře v nadmořské výšce 240 m pouhý 1 km severně. První zmínka o obci je již v zakládací listině vyšehradského kostela z roku 1088. Blízká kadaňská elektrárna, vybudovaná na Ohři v roce 1908, brzy nestačila zásobovat okolní průmysl a tak bylo rozhodnuto postavit elektrárnu novou – právě v Lomazicích. Dokončena byla v roce 1925 a brzy zásobovala elektrickým proudem 233 obcí. Když se započalo s výstavbou Nechranické vodní nádrže osud obce byl zpečetěn. V roce 1966 byl zbourán kostel, poté elektrárna a betonový most přes Ohři. Samotná obec byla poté likvidována za spoluúčasti cvičení civilní ochrany. Dílo dokončily buldozery a přehradní jezero poté pohltilo všechny pozůstatky života. Krátkou dobu provozu lomazické pošty dokumentuje jen R-nálepka.

V obci pracovala pošta od 31.7.1869 do svého zrušení 30.9.1979, kdy byla přestěhována do blízkých Pasohlávek. V Mušově tedy pracovala 110 let. Název pošty se vyvíjel takto: 1869 Muschau, 1918 Mušov – Muschau, 1938 v německém záboru Muschau (Mähren), 1940 Muschau (Niederdonau), 1945 Mušov. Mušovská pošta byla napojena silničním kurzem na poštu ve 12 km vzdálených Pohořelicích. Doručovací okres tvořil Mušov a Pasohlávky.

Tato obec ležící 10 km severně od Mikulova na levém břehu Dyje poblíž soutoku s Jihlavou a Svratkou. Od 14. století až do německé okupace měla statut městečka. První písemná zmínka je z roku 1276. Městečkem procházela vždy zemská stezka do Rakous, od roku 1712 nahrazená zemskou silnicí Brno – Vídeň. Po celá staletí byl Mušov zužován vzhledem ke své poloze na soutoku řek pravidelnými záplavami. Ty byly částečně omezeny až regulací Dyje prováděné koncem 19. st. Obyvatelstvo se zde živilo zemědělstvím, za I. republiky zde byla více než 90% německého obyvatelstva. To bylo po válce odsunuto ale nové dosídlení znovu ves oživilo. Mušov měl před válkou 730, v roce 1970 ještě 533 obyvatel. Celou nivu Dyje od Brodu nad Dyjí po Nové Mlýny naplnila v 80. letech velmi problematická soustava tří velkých mělkých nádrží, oddělených hrázemi. V souvislosti s naplňováním střední Věstonické nádrže byl Mušov v roce 1980 zbourán a jediným svědkem zůstal původně románský kostel sv. Linharta z 13. století na ostrůvku uprostřed nádrže. Věstonická nádrž byla prohlášena ornitologickou reservací a tak dnes obrazně řečeno zatopenou ves obývají ryby a kostel na ostrově zase ptáci. Kostel na ostrově chátrá a kompetentní orgány nevědí co s touto historickou památkou dále.

Dopisnice odeslaná 3.3.1898 z Mušova do Telče, v té době na rozdíl
od dvojjazyčného razítka v Telči bylo mušovské jen německé

Pošta byla v obci otevřena již 11.4.1869 a pracovala nepřetržitě až do svého zrušení 1.2.1976, tedy 107 let. Tentýž den, kdy byla zrušena, byla otevřena nová pošta v nedaleké Kamenné Lhotě. Název pošty se vyvíjel takto: 1869 Zahradka, 1894 Zahradka – Zahrádka, 1918 Zahrádka – Zahradka, 1918 Zahrádka, 1920 Zahrádka u Ledče, 1939 Sachradka bei Ledetsch an der Sasau – Zahrádka u Ledče, 1945 Zahrádka u Ledče, 1961 Zahrádka u Ledče nad Sázavou. Pošta v Zahrádce byla napojena stejně jako Dolní Kralovice silničním kurzem do Ledče nad Sázavou. Doručovací okres tvořily Zahrádka, Horní a Dolní Paseka, Staré Hamry, Žibřidovice, Ježov, Kamenná Lhota a Rejčkov.

Tato větší obec – od 16. stol. město – ležela na pravém břehu Želivky 8,5 km jižně od Ledče nad Sázavou. Před válkou zde žilo 1039, po ní pak 916 obyvatel, v roce 1974 pak ještě 478 obyvatel. Obec ležela nejen v údolí Želivky ale i na pláni východně od ní. V roce 1969 došlo k rozhodnutí o výstavbě vodního díla Želivka, což krutě zasáhlo do života obce. Protože se octla v budoucím ochranném pásmu želivské nádrže, musela být celá zcela zlikvidována. S bouráním se začalo ve druhé etapě výstavby na počátku 70. let. Zachován zůstal jen románský kostel sv. Víta, i ten však byl z důvodu ochrany pitné vody nepřístupný. Znovu otevřen byl až v roce 2001. Dále se zachovala socha Bolestné Panny Marie z roku 1738 na bývalém náměstí, kamenná kašna z roku 1886 a dosud přístupný hřbitov, na němž ovšem platí zákaz pohřbívání. V posledních letech bývalí obyvatelé prostory původní obce udržují, aby neskončila stejně jako podobné obce podél západní hranice.

Doporučený dopis odeslaný ze Zahrádky do Prahy 11. 12. 1946 s první poválečnou R-nálepkou,
avšak ještě s upraveným protektorátním denním razítkem