Klub filatelistů 00-15 Praha

Pošta pracovala pro Albrechtice i pro přilehlou osadu Jezeří od 7.10.1879 s původním názvem Jezeří, od roku 1955 pak s názvem Albrechtice u Mostu až do zrušení 1.7.1983, tedy plných 104 let. Vývoj jejího názvu: 1879 Eisenberg in Böhmen, 1918 Jezeří – Eisenberg in Böhmen, 1924 Jezeří – Eisenberg, 1938 v německém záboru Eisenberg (b Görkau), 1942 Ulbersdorf über Görkau, 1945 Jezeří, 1955 Albrechtice u Chomutova, 1961 Albrechtice u Mostu. Pošta byla napojena silničním kurzem na pošty v Ervěnicích, Kunraticích a naposledy na poštu Litvínov. Doručovací okres tvořily Albrechtice, Dřínov a Jezeří.

Obec Albrechtice i osada Jezeří ležely těsně pod svahy Krušných hor východně od zámku Jezeří, s nímž je historie po léta pojila. Původně zemědělská a řemeslnická obec se v polovině 19. st. počala měnit na hornickou. Do té doby zde byl panský statek, dva mlýny, dvě pily a ovčín ale brzy byly otevírány doly na území blízkých Černic a v Dřínově. V Albrechticích žilo před válkou 873, po ní zhruba stejně, v roce 1980 ještě 482. K obci náležela i osada Jezeří, která po sesuvech půdy v roce 1954 způsobených blízkou těžbou, byla vyklizena a později zlikvidována. V letech 1981-1983 podlehly tlaku blížící se těžby povrchových lomů i Albrechtice a byly celé zbourány. Spolu s obcí zmizel i kostel Všech Svatých i stará škola z roku 1842.

Doporučený dopis z Jezeří do Prahy z 27.7.1946

Pošta v této obci pracovala od 10.5.1876 až do 1.7.1983, tedy plných 107 let. Název pošty se vyvíjel z původního Neder Georgenthal v roce 1876, Dolní Jiřetín – Nieder Georgenthal 1918, v německém záboru 1938 Niedergeorgenthal über Brüx, 1944 Niedergeorgenthal über Brüx 2, 1945 Dolní Jiřetín. Pošta v Dolním Jiřetíně byla napojena silničním kurzem na poštu Most 1. Doručovací okres tvořil Dolní Jiřetín a osada Čtrnáct Dvorců.

Obec Dolní Jiřetín ležela podél Jiřetínského potoka a navazovala v jihovýchodním směru na zástavbu Horního Jiřetína, který sice zůstal zachován, ale v současnosti je i jeho další existence předmětem úvah těžařů. V tomto velkém sídle žilo před válkou 3.849 a po ní pak 3.793, v roce 1970 ještě 1.161 obyvatel. V roce 1980 sice ještě 605, avšak v letech 1980-1983 byl Jiřetín postupně zbourán i když silnice z Horního Jiřetína do Mostu, kolem níž se obec rozkládala, zůstala zachována dodnes. Důvodem likvidace obce bylo „stanovení pásem hygienické ochrany (Petrochemie I a II) a postup těžby dolů Vítězného února v Záluží“. Dolní Jiřetín byl od 15. století až do německé okupace evidován jako město a zanikl jako poslední město zbořené u nás v období socializmu. Jihovýchodně od Jiřetína protékala původně soustavou rybníků řeka Bílina. V 60. letech však zabrala celé toto území jiřetínská výsypka a tok řeky Bíliny musel být přeložen jižněji přes Komořany.

Doporučený dopis z Dolního Jiřetína na Ministerstvo vnitra do Prahy z 30.8.1940

Poštovní služby v Dřínově poskytovala za války poštovní agentura s názvem Bartelsdorf (b Görkau) v letech 1938-1945, v dalších letech již obnovena nebyla, doručovala zde pošta z blízkých Albrechtic.

Obec Dřínov ležela 2 km jižně od Jezeří, patřila od roku 1622 do lobkovického panství. Hlavním zdrojem obživy místního obyvatelstva bylo vždy zemědělství. To se počalo měnit koncem 19. st., kdy přímo na katastru obce vyrostl důl Grohmann. Od té doby také počíná neobvyklý růst poštu obyvatel. Z původních 258 jich zde před 2. sv. válkou žilo již 1.811. Za I. republiky bylo ve zdejším dole zaměstnáno kolem 800 zaměstnanců. Po válce ještě 1.773, v roce 1970 pak 956 obyvatel, v roce 1980 již obec – jako mnoho jiných – neexistovala. I tato velká obec podlehla těžbě velkolomu Československé armády. Spolu s obcí zaniklo nejen dřínovské jezero ale i pseudogotický kostel sv. Anny z r. 1894, barokní kaple sv. Jana Nepomuckého z roku 1712, železnice z Litvínova do Chomutova s nádražím i škola.

Na tuto služebnu pracující jen za války se dosud nepodařilo nalézt žádné dokumenty o jejím provozu.

Pošta v Ervěnicích pracovala od 21.12.1867 až do 1.12.1960, kdy byla zrušena – provoz tedy trval 93 let. Název pošty se vyvíjel z původního německého názvu Seestadtl z roku 1867, Ervěnice – Seestadtl 1918, v německém záboru 1938 Seestadtl, 1944 Seestadtl 1, 1945 Ervěnice. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu v Jirkově. Doručovací okres tvořily obce Ervěnice, Holešice a Nové Sedlo nad Bílinou.

Město Ervěnice mělo svůj statut již od roku 1370 (dříve trhová ves), leželo severně od současné silnice Most – Chomutov 6 km severně od Strupčic. Severovýchodně od Ervěnic se kdysi rozkládalo velké Komořanské jezero a odtud německý název Seestadtl. Kolem města vyrostly doly Eliška, Hedvika, Robert, v roce 1926 moderní tepelná elektrárna. Těžba uhlí sice dlouhodobě spolu s elektrárnou dávala obyvatelstvu obživu, ale stala se mu poté osudnou neboť v letech 1959-1960 bylo město beze zbytku zbořeno. Důvodem byla postupující těžba dolu Jan Šverma od jihu a dolu Československé armády (původně Rooswelt) od severu. Do 80. let pak totální exploatace ložisek hnědého uhlí přivodila likvidaci všech sídel v širokém okolí. Celé území bývalých Ervěnic proťal dopravní koridor s přeložkami silnice a železnice Most-Chomutov a převaděčem řeky Bíliny. Jakékoliv stopy původní krajiny v širokém okolí prostě zanikly.

Doporučený dopis odeslaný z Ervěnic do Prahy 28.11.1945 s ještě provizorním
denním razítkem ale již s novými známkami a novou R-nálepkou

Za války byla v areálu strategicky důležité ervěnické elektrárny zřízena druhá ervěnická pošta s názvem Seestadtl 2 über Görkau-Werk. Byla to vlastně první pošta z kategorie účelových, tedy sloužících pouze pracovníkům daného areálu, nikoliv široké veřejnosti. Pracovala od roku 1944 do konce války.

V letech 1923-26 vyrostla severovýchodně od Ervěnic poblíž dolu Hedvika nová tepelná elektrárna, patřící mezi největší a nejmodernější podniky toho druhu u nás. Zásobovala elektrickou energií nejen doly Mostecka, Chomutovska a Sokolovska ale zejména Prahu. Koncem roku 1944 byl areál elektrárny i město Ervěnice dvakrát postiženy bombardováním spojeneckých letadel. Po válce byla elektrárna ještě značně rozšířena a nedaleko vyrostl areál ústředních dílen. Stejně jako celé město Ervěnice, byl současně i rozsáhlý areál elektrárny ve prospěch povrchové těžby uhlí zlikvidován.

R-nálepka s názvem Seestadtl 2 je zatím jediné, co se z této krátce působící pošty zachovalo

Pošta zde pracovala ve dvou etapách, jednak za války od roku 1941 do roku 1945 jako agentura s názvem Holtschitz über Görkau, poté ještě od 1.12.1959 do svého zrušení 1.11.1979 s názvem Holešice. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu Most 1. Doručovací okres tvořily jen samotné Holešice.

Obec Holešice ležela 6 km západně od centra nového Mostu. Koncem 19. století byly severně od obce u nádraží otevřeny doly Robert a Robert II, kde našla obživu většina obyvatel. Důl Robert II se později stal lomem a vznikl z něj pozdější lom Jan Šverma, který obec pohřbil. V obci žilo před válkou 1.104 obyvatel (se značným podílem Čechů), po ní ještě 1.017, v roce 1970 pak 605 obyvatel, v roce 1980 již obec neexistovala. Těžbě uhlí dolu Jan Šverma podlehla v letech 1978-79 celá obec i s gotickým kostelem sv. Mikuláše z roku 1260, barokní farou z r. 1737, domem se špýcharem z 16. st. a starým mostem o dvou obloucích ze 16. století. Fresky z interiéru kostela byly částečně sejmuty a přemístěny do Okresního muzea v Mostě. Sochy z mostu a socha sv. Vavřince z 18. st. byly přemístěny do Mariánských Radčic.

Doporučená dopisnice odeslaná 24.10.1978 z Holešic do Vrbového na Slovensku.

V obci pracovala poštovna od 16.8.1910 asi do roku 1919, kdy byla zrušena. Její vyúčtovací poštou byly Třebušice. Název poštovny zněl: Komořany (Třebušice) – Kommern (Triebschitz). Poštovní služby poskytovala obyvatelům pošta v blízkých Třebušicích a až prudký rozvoj zdejší průmyslové infrastruktury (elektrárna, velkolomy, dopravní uzel) si vynutil otevření pošty. Stalo se tak až 17.3.1958 a po 30 letech provozu s názvem Komořany u Mostu byla k 1.1.1988 zrušena. Pošta byla napojena silničním kurzem s poštou Most 1. Doručovací okres tvořily vedle Komořan zprvu i zbytky Ervěnic.

Tato veliká obec ležela 5 km severozápadně od nového Mostu je připomínaná již v roce 1250. Ležela na jižním břehu původního Komořanského jezera, jehož zbytky byly vysušeny ve 30. letech 19. stol Rychlý rozvoj obce ale nastal až s rozšířením těžby uhlí, na katastru Komořan byl postaven v roce 1875 důl Jupiter a v roce 1883 šachta Germania (pozdější Fortuna). Před válkou zde žilo 2.920 (z toho polovina české národnosti), po ní pak 2.472 obyvatel. V roce 1980 sice ještě 883 obyvatel, v průběhu let 1986-87 však byla původní obec postupně zlikvidována a Komořany na mapě zůstaly jen jako průmyslová aglomerace bez stálých obyvatel. Původní Komořany dnes připomíná jen úpravna uhlí a elektrárna, ležící jižně od jádra původní obce a nesoucí název staré obce.

Doporučený dopis odeslaný z Komořan do Úval  4.1.1973

Pošta v obci pracovala od 28.6.1898 až do zrušení 1.3.1980, tedy 82 let. Původní název Kopitz – Kopisty z roku 1898 se v roce 1918 otočil na Kopisty – Kopitz, 1938 v německém záboru Kopitz über Brüx, 1941 Brüx-Kopitz, 1945 Kopisty, v letech 1947-1954 nesla pošta název Most 3. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu Most 1, její doručovací okres tvořily vedle Kopist i Pařidla a Konobrže.

Kopisty ležely 4 km severně od nového Mostu, poprvé připomínané roku 1227. V poslední čtvrtině 19. st., kdy v okolí vznikala řada dolů (Julius II, III, IV, Habsburg – později Minerva) se Kopisty stávají centrem povrchové těžby uhlí na Mostecku. S rozvojem těžby přibývá počet obyvatel a zároveň se postupně mění i národnostní jejich národnostní složení. V roce 1902 je již otevřena v obci česká škola. Od roku 1911 do německé okupace měly statut města, v letech 1941-1945 byly dokonce spojeny s Mostem. Před válkou zde žilo neuvěřitelných 8.357, po válce ještě 7.649 obyvatel, v roce 1971 však již jen 1.654 obyvatel. Od poloviny 20. století již začíná povrchová těžba v okolí město ohrožovat a v letech 1974-1979 proběhla v důsledku postupu těžby dolu Ležáky úplná likvidace celého města. Po obci ležící kdysi na březích Bílého potoka, tekoucího z Litvínova do Mostu, nezbylo téměř nic, dokonce ani reliéf krajiny. Jen na jižním okraji se zachovalo několik budov.

Doporučený dopis z Kopist do Prahy z 21.11.1945 s provizorní R-nálepkou a provizorním razítkem

Pošta v obci pracovala od 1.6.1920 do 1.9.1992, kdy byla zrušena. Své služby poskytovala obyvatelům 72 let. Původní název z roku 1920 byl Libkovice v Rudohoří – Liquitz, 1922 Libkovice v Krušných horách – Liquitz, 1924 Libkovice v Krušných horách – Likwitz, 1938 v německém záboru Liquitz (Kr Dux), 1945 Libkovice v Krušných horách, 1958 Libkovice u Duchova a konečně 1961 Libkovice u Mostu. Pošta byla napojena silničním kurzem přes poštu Lom na poštu Litvínov 1. Doručovací okres tvořila jen vlastní obec.

Obec se nacházela na Lomském potoce 5 km jihovýchodně od Litvínova. Ke konci století již tvořili Češi více než polovinu obyvatel. V roce 1910 bylo v obci 118 domů a v nich žilo 1 434 obyvatel, před válkou 2.314, po válce 1.573 obyvatel, v roce 1980 ještě 986 obyvatel. Největšího rozmachu však obec dosáhla v roce 1930, kdy zde stálo již 258 domů. Za druhé světové války se v obci nacházel tábor pro válečné zajatce. V roce 1986 ještě bezstarostně oslavila obec své 800. výročí založení, dva roky poté již bylo rozhodnuto o jejím „vyuhlení“. Likvidace obce proběhla s přestávkami vyvolanými velkou mediální kampaní a protesty místních obyvatel v letech 1990-1993. Plánovaná těžba uhlí státním podnikem Doly Hlubina zvítězila nad zájmy obyvatel obce. Historickým paradoxem je skutečnost, že v prostoru zlikvidované obce se uhlí dodnes těžit nezačalo a jak prokazují současné ekonomické rozbory, ani nikdy těžit nebude. Takový je tedy nakonec osud Libkovic – jediné obce na Mostecku, zlikvidované po změně politických poměrů v roce 1989.

Budova libkovické pošty krátce před jejím zrušením

Pošta v obci pracovala od 31.10.1898 do svého zrušení 1.11.1960, tedy 62 let. Zajímavá je peripetie vývoje názvu pošty od původního Nieder Leutensdorf, přes Dolní Litvínov – Nieder Leutensdorf 1918, Niederleutensdorf über Brüx v německém záboru 1938, Oberleutensdorf Süd über Brüx v roce 1941, Oberleutensdorf-Niederleutensdorf über Brüx 1942, Oberleutensdorf 4 v roce 1944, znovu Dolní Litvínov v roce 1945 a konečně Litvínov 2 od 1.4.1949. Pošta byla napojena silničním kurzem na pošty Záluží a Most 1. Doručovací okres tvořily Dolní Litvínov, Lipětín a Růžodol.

Obec ležela mezi Zálužím a dnešním Litvínovem, rozkládala se podél již zaniklého Bílého potoka. Dějiny obce vždy přímo souvisely s Litvínovem Horním, obyvatelstvo zde hledalo obživu v textilním průmyslu i v dalších průmyslových závodech. Obživu ovšem přinášela i práce v blízkých dolech v Louce či v Záluží. Vedle průmyslu zde ještě ve 20. letech minulého století prosperovala domácká výroba hraček. Před válkou zde žilo 2.632, po ní 1.712, v letech 1941-1945 a posléze od roku 1949 byla obec připojena k Litvínovu. Postup těžby dolu Vítězný únor brzy znamenal zánik celé obce, ta byla postupně od roku 1957 do 1959 zcela zlikvidována. Spolu s Dolním Litvínovem zanikla i stará silnice a železnice z Litvínova do Mostu. Dnes je v prostoru bývalé obce výsypka dolu Pluto II, v posledních letech rekultivovaná.

Služební doporučený dopis z Litvínova do Prahy odeslaný 26.11.1958

Pošta ve starém Mostě pracovala od roku 1732 a až v červnu 1978 byla přemístěna z likvidovaného historického centra do nové budovy v centru nového Mostu 2,5 km jižněji. Ve starém Mostě tedy pracovala plných 246 let, což je rekordní délka mezi sledovanými poštami. Její název se z původního Brüx změnil až 1918 na Most – Brüx, 1938 v německém záboru opět Brüx, 1945 Most a 1947 Most 1. Ve své době doručovala nejen na území města Mostu ale i v Rudolicích nad Bílinou.

Původně královské město Most (již od roku 1238) se rozkládalo mezi úpatím vrchu Hněvína a řekou Bílinou. První písemná známka o něm pochází z roku 1207, kdy byla tehdy ještě tržní osada v majetku Hrabišiců. Z původní lokality se postupem let město rozšiřovalo za řeku Bílinu (Teplické předměstí), jižním směrem (Pražské předměstí) a později i za vrch Hněvín (Zahražany). Na vrchu Hněvně stál od 1. pol. 13. st. královský hrad, který však zanikl během třicetileté války. Staré město mělo již od dob opevnění tři poměrně rozlehlá náměstí. V nejstarších dobách se obyvatelé živili vinařstvím, hrnčířstvím, později i chmelařstvím. První zprávy o dolování uhlí sice pocházejí již z 15. st. ale rozmachu nabývá až v 18. stol. Počátkem 19. st. již je v okolí města řada malých dolů a šachet v majetku měšťanů, pracují však spíše sezónně. Až v 50. letech je možno hovořit o značném rozvoji těžby, vznikají těžební společnosti, otevírají se nové doly zejména severně a východně od města. Byly to doly Jan, Kaisergrube, Julius I a II, Eugen a Richard (pozdější Ležáky). Nejen uhlí však živilo obyvatele mostu. Ve 20. letech 20. století v městě existoval velmi rozvinutý další průmysl – výroba lihu, slévárna, ocelárna, železárny, dvě porcelánky, mlékárna, sklárna, cihelna, cukrovar, pivovar, plynárna, výrobny plechového zboží, hospodářských strojů, vozů, sudů, mýdla, obuvi, železného nábytku, hodin, gumového zboží, obvazů, cementového zboží a další. Prudký rozvoj těžby a průmyslu přinesl i nebývalý rozvoj počtu obyvatel (1869 – 6 300, 1890 – 14 900 a 1930 již 28 200 obyvatel). Městskou infrastrukturu tvořila za I. republiky nemocnice, krematorium, dvě reálná gymnázia, pět filiálek bank, spořitelna, tři záložny, pojišťovna, obchodní škola, dvě pokračovací školy, dvě jazykové školy, deset hudebních škol, čtyři dělnické školy, vojenská posádka a nemocnice. Již z tohoto výčtu je patrné, že Most byl před válkou velkým rozvinutým okresním městem s 28 tisíci obyvateli. Podobný počet byl i po válce ale to se již začala rozbíhat výstavba Mostu nového. Na základě bezprecedentního vládního usnesení z roku 1962 došlo k likvidaci celého historického města pro možnost vytěžení 30-40 m vrstvy uhlí ležící pod ním. Celé původní město Most, kromě části zvané Zahražany, bylo zlikvidováno v důsledku těžby uhlí lomem Most, k. p. Doly Ležáky Most, v letech 1967 – 1982. Centrum starého Mostu ležící severovýchodně od vrchu Hněvína, tak bylo zlikvidováno v souvislosti s výstavbou dopravního koridoru a postupující těžbou velkolomu. Z velkého bohatství kulturních památek byl přesunem na nové místo zachráněn kostel Nanebevzetí Panny Marie z 13. století. Do jeho areálu byl přesunut i morový sloup sv. Anny z roku 1681. Sochy čtyř živlů od J. Brokoffa a kašna z 1. pol. 18. st. byly rovněž přemístěny do nového Mostu. Ostatní památky jako zvonice z roku 1602, barokní děkanství, hřbitovní kostel sv. Anny z roku 1612, špitál křížovníků s kostelem sv. Václava, klášter minoritů s kostelem sv. Františka Serafinského, klášter magdalénitek s kostelem Narození Panny Marie, kolej piaristů a bezpočet světských budov jako radnice, gymnázia a školy, kasárna, divadlo, budova pošty, krematorium, nemocnice, domov důchodců a řada ostatních budov, tvořících historii města Mostu. Současně zmizela uliční síť, byly přeloženy výpadové silnice, železnice, nádraží i tok řeky Bíliny. Od roku 1965 začala výstavba zcela nového města Mostu, který navazoval v jižním směru na ten starý. Sem byli postupně stěhováni obyvatelé bouraného původního Mostu ale i obyvatelé řady dalších okolních obcí postižených těžbou.

Těžba uhelného pilíře v místech starého Mostu byla ukončena v roce 1991 a od té doby je vytěžený prostor opět postupně od severovýchodu zavážen střimickou a rudolickou výsypkou. Severně od původního města dnes rekultivací vzniká obrovské nové jezero Most.

Doporučený dopis odeslaný z Mostu do Prahy
v prvních dnech republiky 5.11.1918 s ještě rakouskými atributy

Pošta v Souši pracovala od 28.6.1897 do roku 1963, kdy byla přemístěna beze změny názvu na severní okraj Mostu. Teprve 1.10.1972 byl název pošty změněn na Most 9. V bývalé Souši tedy pracovala pošta 66 let. Soušská pošta vystřídala následující názvy: 1897 Tschausch – Čouš, 1918 Čouš – Tschausch, 1921 Souš, 1938 v německém záboru Tschausch über Brüx, 1941 Brüx-Tschausch, 1945 Souš (v letech 1947-1954 pracovala s názvem Most 4). Pošta byla zprvu napojena místním spojem na nádraží v Souši a pak vlakovou poštou s Mostem, později již silničním kurzem s poštou Most 1. Doručovací okres tvořila jen samotná Souš.

Souš ležela 2 km východoseverovýchodně od vrchu Hněvína a její název vypovídá o skutečnosti, že ležela na suchém místě na břehu bývalého Komořanského jezera. Až do poslední čtvrtiny 19. st. to byla, stejně jako okolní vsi, ves zemědělská. Teprve nástup těžby hnědého uhlí (doly Anna, Karolina, Beust – později Matylda, Julius V) přinesl prudký vzrůst počtu obyvatel a zejména příliv horníků českých. Přílivem obyvatel z vnitrozemí obec získala již koncem 19. století výraznou českou většinu a tak zde mohla být zřízena první veřejná česká škola na Mostecku. V letech 1941-1945, 1947-1954 a od roku 1972 byla součástí města Mostu. Před válkou zde žilo 4.751, po válce 4.060 a v roce 1960 ještě 839 obyvatel. Převážně v roce 1963 byla obec zlikvidována těžbou dolu Vrbenský od jihu a posléze kopistskou výsypkou od severu. Dnes se na části jejího území rozkládá vodní nádrž Vrbenský. Z původní obce zbyla jen enkláva nové výstavby pod úpatím Širokého vrchu a jméno obce přešlo neprávem na mosteckou čtvrť na severním svahu Hněvína.

Doporučený dopis odeslaný ze Souše do Prahy 4.6.1940

Pošta v obci pracovala od 5.11.1888 do zrušení 1.4.1980, tedy 92 let. Název pošty se vyvíjel takto: 1888 Triebschitz, 1918 Třebušice – Triebschitz, 1938 v německém záboru Triebschitz über Brüx, 1945 Třebušice. Byla napojena místním spojem na nádraží a pak vlakovou poštou do Mostu, později pak silničním kurzem rovněž do Mostu. Doručovací okres tvořily Třebušice a Hořany.

Obec ležela 4 km východně od nového Mostu, první zmínka o ní pochází z roku 1391. Stejně jako u okolních obcí, nastala změna charakteru obce koncem 19 st., kdy byly v okolí otevřeny první velké doly Saxonia I a II (při tom již pracoval starý důl Maria-Opferung). V roce 1895 se Třebušice staly samostatnou obcí, do té doby byly součástí Souše. V souvislosti s rozvojem hornictví se zvýšil v letech 1880-1910 počet obyvatel téměř 3,5x a podíl Čechů stoupl v dříve německé obci na více jak 50 %. Před válkou v obci žilo 1.652, po válce 1.504, v roce 1970 ještě 768 obyvatel. Za války byly v okolí obce postaveny tábory pro válečné zajatce a zahraniční dělníky, nasazené sem na nucené práce. Na přelomu 70. a 80. let byla obec postupně likvidována v důsledku rozšiřující se těžby, vzniku kaliště, výsypek a zejména výstavby etylenovodu pro provoz Petrochemie. Při tom silnice, kolem níž se obec rozkládala, zůstala zachována. Dnes původní obec připomíná jen název železniční stanice na trati Most – Chomutov.

Doporučený dopis odeslaný z Třebušic do Prahy 4.2.1941

Pošta v obci pracovala od 19.10.1893 do roku 1974, kdy byla přemístěna do průmyslového areálu a zde v jedné z budov Chemopetrolu pracuje dodnes. V původní obci tedy pracovala zhruba 80 roků. I v Záluží byl pozoruhodný vývoj názvu této pošty: původně Maltheuern, 1918 Maltheyr – Maltheuern, 1919 Maltheyer – Záluží, 1920 Záluží v Rudohoří – Maltheuern, 1922 Záluží v Krušných horách – Maltheuern, 1938 v německém záboru Maltheuern über Brüx, 1941 Oberleutensdorf West über Brüx, 1942 Oberleutensdorf-Malheuern über Brüx, 1944 Oberleutensdorf 5, 1945 Záluží v Krušných horách, tedy neskutečných 10 variant názvů. Pošta byla napojena silničním kurzem na pošty Litvínov 1 a Most 1. Doručovací okres tvořilo jen vlastní Záluží.

Obec ležela asi 6 km severně od Mostu, v severozápadním cípu dnešního komplexu Chemopetrolu. Největší rozvoj obce nastal po roce 1870, kdy zde byla postavena prosperující sklárna a začaly se v okolí obce otevírat nové doly (Viktoria, Radetzky, Neuschacht, Kolumbus – později Herkules a Vítězný únor. Od roku 1939 začal v blízkosti obce vyrůstat chemický závod určený k zpracování uhlí na motorová paliva – po válce Stalinovy závody, dnešní Chemopetrol. Záluží bylo v letech 1944 až 1945 během spojeneckých náletů na chemické závody několikrát postiženo spojeneckým bombardováním. Během náletu, který proběhl 23. září 1944 byla celá spodní část obce úplně zničena. Největší nálet postihl obec v noci 16. ledna 1945, při němž přišlo o život 197 českých obyvatel Záluží. Před válkou v obci žilo 3.868 (většina Čechů), po válce pak 2.320 obyvatel, v roce 1970 již jen 805 a v roce 1980 pouhých 91 obyvatel. V poválečných letech byla část obce postupně likvidována v letech 1956-1960 z důvodu rozšiřující se výsypky jiřetínských dolů, převážná většina Záluží však byla zbourána kvůli výstavbě provozu Petrochemie podniku CHEZA v letech 1974 – 1975. Katastr obce Záluží sice zůstal zachován, ale nachází se na něm na místo původní velké obce jen rozsáhlý průmyslový komplex Petrochemie, který původní obec zcela pohltil.

Doporučený dopis odeslaný místním vojenským útvarem do Stalinových závodů 23.12.1957

V Židovicích pracovala pošta od 3.1.1874 až do roku 1938, kdy byla přeměněna na poštovnu. V roce 1940 znovu otevřena pošta, která fungovala až do uzavření 1.10.1966. Po 10 letech váhání byla pak zrušena 1.5.1976, přesto sloužila obyvatelům 92 let. Původní název z roku 1874 byl Seidowitz, 1918 Židovice – Seidowitz, 1938 v německém záboru poštovna s názvem Seidowitz über Brüx, 1940 pošta Seidowitz über Brüx, 1945 Židovice. Pošta byla napojena zprvu místním spojem na nádraží a dále vlakovou poštou do Mostu, později silničním kurzem s poštou Most 1. Doručovací okres tvořily Židovice, Polerady, Kamenná Voda a Stránice.

Obec Židovice ležela 4 km severně od elektrárny Počerady. Od roku 1879 již patřily Židovice městu Most. Po staletí to byla malá a čistě zemědělská obec. V polovině 19. st. byl ve vsi vrchnostenský dvůr, hostinec a škola. Před válkou zde žilo 411, po ní 370, v roce 1970 ještě 220 obyvatel. V 70. letech začala vznikat na rozsáhlém území jižně od Mostu tzv. velebudická výsypka, ta zasáhla i území obce Židovice, jež musela být v letech 1972-74 zbourána. Za své vzal i původně gotický, barokně přestavěný kostel Nanebevzetí P. Marie ze 14. století, barokně přestavěný v 18. století a železniční trať východně od obce. Dnes najdeme západně od původní obce areál dostihového závodiště na zrekultivované výsypce.