Klub filatelistů 00-15 Praha

Úvodní sloka novoroční básně z Poštovní knížky na rok 1875 vydané nákladem Josefa Bertla, tištěná knihtiskárnou Bohumila Schmelkesa, prezentována Josefem Ipserem v Chlumci (a zcela jistě i jinými listonoši).

Úryvkem z básně otištěné v Poštovní knížce na rok 1875 začínám povídání o populárních knížečkách, které si nechávali u nás mezi rokem 1779 až 1948 tisknout listonoši, aby je u příležitosti přelomu starého roku v nový předávali svým klientům s úmyslem: „za dobrotu štědrotu“.

Zmíněná básnička totiž končí těmito verši vyjadřujícími účel poštovních knížek:

Je pochopitelné, že nešlo jen o prezentaci hezké a milé knížečky za tuzér, trinkgeld, tuzér, spropitné či jak nazýváme malý peníz za něco, co k normální službě dostáváme navíc. Šlo i o informace, zábavu a potěšení. Poštovní knížky obsahovaly též i poučení o poštovních službách včetně ceníků služeb, sazeb nebo o nejnovějších poštovních nařízeních. Přehledy poštovních tras též nebyly výjimkou. Tyto informace byly doplňovány epigramy, pučeními, citáty, moudrostmi, ale i vtipy slovem a kresbou. Básně a povídky nebyly též výjimkou. Obsah přinášel i rébusy a hádanky s tématikou poštovní.

Knížky byly i praktické:

• obsahovaly kalendáře s křestními jmény,

• poštovní knížky plnily i nutnou osvětu při psaní adres a dopisů,

• poštovní knížky byly často komunikačním prostředkem poštovních zaměstnanců vůči klientů (v němčině se nazývaly „rourou poštovních zaměstnanců“) a snažily se usměrnit názory a mínění klientů,

• nově, zejména ve 20. století začaly stránky poštovních knížek zaplňovat i reklamy.

Rozhodně se jedná o součást poštovní kultury. A jako takové jsou součástí poštovně historických sbírek renomovaných muzeí (ve Vídni Technického muzea, u nás Poštovního muzea). Poštovní muzeum ve Vyšším Brodě má údajně ve svém depozitáři 1300 knížek (údaj B. Kovaříková, 2012)

Poštovní knížky nás více jak 150 let koncem roku provázely a zpestřovaly slavnostní dny a staly se neodmyslitelnou součástí poštovního koloritu, i když jejich darováním jsme nezískali žádnou vzácnou známku či cenné razítko. Ty jsme dostávali během roku, a bez problémů. Vztah odesilatel zásilky – listonoš – příjemce přece nemohl být ničím narušen. Poštovní knížka, kterou si nechávali tisknout listonoši pro své zákazníky a kam doplňovali své jméno. V každém místě měly knížečky jinou formu a jiný obsah. Teoreticky se za každý rok vyskytlo nesčíslné množství knížek, pokud byly vydávány tu a tam. Nakladatelé, vydavatelé, autoři byli různí. Autorská jména se obvykle neobjevovala, někdy jen zkratkou či počátečními písmeny jména. Knížky byly rozdávány zdarma. Tisk byl jednoduchý, černobílý, jen titulní strany byly barevné, obvykle s ilustrací propagující listonoše a jeho služby. Poštovní knížky vycházely v češtině, němčině a někdy i ve dvou vyhotoveních souběžně (češtině i němčině)

Podobné tiskoviny dávali a dávají i příslušníci jiných profesí. Mohou to být i jiné tiskoviny (např. kalendáře).

Kronika poštovních knížek (Postbüchel, Post-Büchel)

Poštovní knížky jsou vítaným sběratelským předmětem a jsou okrasou mnoha sbírek u nás i ve světě. Často se objevují na aukčních portálech a v nabídce antikvariátů u nás i ve světě. Jsou součástí kultury národa a poštovní historie.

Ať je důvod poštovních knížek ten či onen, odejděme ze světa vztahů, který se snažily knížky vytvářet, a to přáním listonoše či postträgera z těch dob:

Úvodní báseň z Poštovní knížky na rok 1942 (tiskem a nákladem firmy Josef Glos v Semilech, listonošovo jméno neuvedeno).

Zdroje:

1. Bosáková Zdenka, Novoroční poštovní knížky esej, str. 108 – 115, dostupné na http, vydání ?

2. Petrásková Monika, Poštovní knížka, dárek na památku, http://www.sberatel-ksk.cz, 2012

3. https://wiev1.orf.at

4. Postbüchel, https://de.wikipedia.org/wiki/Wikipedia:Hauptseite

5. https://www.esbirky.cz/

6. Vlastní sbírka

Autor příspěvku: Ivan Leiš