Klub filatelistů 00-15 Praha

Již 1.7.1922 byla v obci zřízena poštovna s vyúčtovací poštou Třebušice, fungovala nepřetržitě až do záboru pohraničí v roce 1938 a zrušena byla až 31.5.1947. Vývoj jejího názvu: Hořany (Třebušice) – Hareth (Triebschitz), 1945 Hořany (Třebušice)

Hořany se rozkládaly na jihozápadním úpatí Reslu (Koňského vrchu). Název obce má slovanský původ a od něj se odvíjely jeho německé varianty. Obyvatelé se po staletí živili zemědělstvím a částečně i vinařstvím. Teprve konec 19. století přinesl příliv pracovních sil z vnitrozemí a jejich uplatnění při práci v blízkých dolech. Ze 626 obyvatel (převážně Němců) v roce 1890 si jejich počet postupně navýšil až na 1015 v roce 1930. Ještě v roce 1950 bylo v obci evidováno 652 obyvatel ve 121 domech, byla to tedy dosti velká obec. Na návsi stál původně barokní zámek ze 17. st. a severně od něj barokní kostel sv. Blažeje z roku 1701.  V dalších letech vývoj obce stagnoval a v letech 1980-1981 byla celá ves srovnána se zemí díky postupující těžbě dolu Hrabák. Dnes není po obci ani památky, zmizela resp. byla přemístěna na nějakou výsypku…

Zpáteční lístek odeslaný 22.4.1933 z poštovny Hořany přes poštu Třebušice do Mostu

Za války zde Němci ve strategicky významném důlním provozu zřídili hned v roce 1938 poštovnu s názvem Grohmannschacht. Vyúčtovací pošta byla v Jirkově – tehdy Görkau. Po osvobození byla poštovna automaticky zrušena jako všechny ostatní služebny zřízené německou správou.

Důl Grohman byl největším dolem na celém Chomutovsku. Ležel na katastru obce Dřínov východně od vsi. Těžařské společenství vzniklo v roce 1893 jako Grohmannsche Kohlenwerke Eisenberg (ředitelství bylo v Jezeří), těžba neustále stoupala, za I. republiky zde bylo zaměstnáno 750-800 horníků a hospodářská krize se kupodivu tohoto podniku nedotkla. Po válce v roce 1946 důl změnil název na Maršál Koněv, v roce 1955 byl začleněn do dolu Jan Žižka a od roku 1967 do dolů Vítězného února. Poslední vozík byl vytěžen 30.6.1977. V pozdějších letech celý prostor zasáhla povrchová těžba velkolomu Československé armády a v nenávratnu zmizela nejen šachta Grohman ale i Dřínov a Albrechtice s Jezeřím, stejně tak i Ervěnice s elektrárnou. Původní kraj se změnil na hlubokou měsíční krajinu.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

Za války byla v prostorách dolu otevřena poštovna s názvem Robertschacht, která měla vyúčtovací poštu v Jirkově – tehdy Görkau. Po válce byla poštovna ihned zrušena.

Důl Robert se nacházel východně od ervěnického nádraží, těžba v dole započala roku 1886 a již roku 1919 započala souběžně i povrchová těžba. V roce 1939 byl důl začleněn do monopolní uhelné společnosti SUBAG a v roce 1942 bylo ukončeno hlubinné dolování. Hned po válce v roce 1946 byl závod přejmenován na důl Jan Šverma. Těžební prostor brzy pohltil nejen původní šachtu ale celé široké okolí a těžba ustala až zánikem dolu v roce 1999. Těžbou zanikly obce Holešice, Hořany, Třebušice i Nové Sedlo nad Bílinou.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

V Růžodole byla otevřena poštovna s názvem Rosenthal (Nieder Leutensdorf) již 1.8.1901 a její vyúčtovací poštou nebyly blízké Kopisty ale vzdálenější Dolní Litvínov. Zrušena byla kolem roku 1921.

Ves Růžodol se rozkládala podél Bílého potoka, který přitékal od Litvínova a v Mostě se vléval do Bíliny. Je možné jí lokalizovat asi 1 km severovýchodně od petrochemického komplexu v Záluží. První zmínka o vsi pochází z roku 1333,  až do poloviny 19. století to byla malá zemědělská ves s několika mlýny na Bílém potoce. Od roku 1833 je ve vsi kaple Nejsvětější trojice a po správní reformě 1848 se Růžodol stává osadou blízkých Kopist. Otevírání nových dolů ve druhé polovině 19. století přináší nebývalý rozvoj Růžodolu jednak zvýšením počtu obyvatel a jednak změnou národnostního složení ve prospěch Čechů. V roce 1890 zde žilo 211 duší, 1910 již 1079 a počet kolem 1200 se udržel až do roku 1950. Od roku 1949 byl Růžodol připojen k Dolnímu Litvínovu, v letech 1956-1959 však zanikl díky postupu těžby dolu Vítězný únor nejen Dolní Litvínov ale spolu s ním i Růžodol. Dnes je na jeho původním místě Růžodolská výsypka, která alespoň takto připomíná minulost zaniklé vsi.

Dopisnice s objednávkou piva odeslaná 1.9.1905 z poštovny Růžodol přes poštu Dolní Litvínov do pivovaru v Měcholupech.

Za války v obci pracovala poštovna s názvem Püllna s vyúčtovací poštou v Chomutově – tehdy Komotau 1. Byla v provozu od roku 1941 do svého zrušení v roce 1945.

Tato malá zemědělská obec ležela asi 7 km jihozápadně od Mostu a je připomínána již na počátku 13. století jako država kláštera v Oseku. S blízkými pracovními příležitostmi v dolech rostl i počet obyvatel, v roce 1930 jich bylo 209, po válce ještě 215, v roce 1950 ovšem již jen 86. Počátkem 70. let pohltila těžba dolu Vršany blízké obce Slatinice a Vršany a v roce 1978 došlo i na Bylany. Ves byla zcela zlikvidována i s kostelem – v té době již zchátralým, k jejímu vydolování však nedošlo a v jejím prostoru absurdně vyrostl komplex objektů Pozemních staveb, vlečkové překladiště a energetický koridor.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

V obci byla za války zprovozněna poštovna s názvem Lauterbach Dorf s vyúčtovací poštou Sokolov – tehdy Falkenau (Eger). Poštovna pracovala v letech 1943 – 1945, po osvobození byla automaticky zrušena.

Vesnice ležela asi 2,5,km západně od Svatavy. Protože jihovýchodně od Sokolova bylo Město Litrbachy (později Čistá), byla toto vesnice evidována jako Ves Litrbachy, teprve později Čistá. Byla to původně poměrně malá ves, vždyť v roce 1921 měla jen 129 obyvatel v 21 domech, přesto byla až do roku 1950 samostatnou obcí. Rozmach okolního průmyslu a zejména dolů však přinesl nárůst obyvatelstva před válkou na 535 a ten se neměnil ani po válce. Blížící se těžba povrchových lomů však přinesla pokles – v roce 1950 zde žilo již jen 268 obyvatel a zakrátko byla celá obec zlikvidována. Nad obyvateli a jejich sídly zvítězila nekritická těžba povrchového lomu Medard. Celá ves, stejně jako sousední Lísková, zmizely díky činnosti velkorypadel ze světa i z map a na jejich místě vznikla měsíční krajina bez jakéhokoliv života.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

Za války zde německé úřady zřídily v roce 1943 poštovnu s názvem Haselbach, která zanikla po osvobození v roce 1945. Vyúčtovací poštou byla pošta v Sokolově – tehdy Falkenau (Eger). Lísková ležela asi 2 km západně od Sokolova. Samostatnou obcí byla již od roku 1850, teprve v roce 1950 je evidována jako osada blízké Svatavy. Byla to velká hornická obec, v roce 1890 je zde evidováno 577 obyvatel jen v 48 (!) domech, před válkou zde žilo 933 obyvatel, po ní ještě 781 ale již v roce 1950 klesl počet na 322. Prostor obce nemilosrdně pohltila brzy po roce 1950 povrchová těžba lomu Medard.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

Za 2. světové války patřila obec s širokým okolím Německu a byla zde v letech 1942-1945 zřízena poštovna s názvem Theussau s vyúčtovací poštou Sokolov – tehdy Falkenau (Eger). Pošta byla zřízena již v nové Tisové, která vyrostla 1 km jižně od původní (dnes jen osada obce Březová) a to 3.2.1958 a fungovala až do 13.2.1967, kdy byla zrušena. Poštovní služby zde tedy byly poskytovány po 3 roky původním obyvatelům, dalších 10 let pak v nové lokalitě i budovatelům stavby socializmu

Větší obec ležící 1,5 km jižně od Citic a 2 km jihozápadně od Dolního Rychnova mezi Ohří a chebskou silnicí. První zmínky o vsi pochází již z roku 1410 a její název je odvozen skutečně od tisů, které v jejím okolí hojně rostly. Velikost obce se měnila s dobou: v roce 1869 měla 270 obyvatel, na přelomu století 459,  v roce 1930 již 1052 a po válce 1127, v roce 1950 již jen 547. Lokalita obce byla vybrána za staveniště rozsáhlého komplexu tepelné elektrárny, třídírny uhlí a briketárny, takže obec musela v 50. letech tomuto záměru ustoupit. Obyvatelé byli vystěhováni, domy zbořeny včetně školy a kapličky, v roce 1956 postavena třídírna uhlí, v roce 1960 briketárna a v letech 1958-1962 nová elektrárna. Na místě původní obce se dnes rozkládá vedle zmíněného komplexu i jezero po zatopeném dolu Silvestr.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

Na počátku války zřídily německé orgány v obci poštovnu, ta pracovala s názvem Hettau über Bilin (Sudetenland) až do roku 1945, kdy byla automaticky zrušena. Vyúčtovací poštou byla pošta v Bílině – tehdy Billin 1.

První zmínka o obci pochází z roku 1418, kdy patřila do panství hradu Kostomlaty. Roku 1826 se majitelem dvora stává teplický poštmistr Stohr, který majetek podstatně rozšířil a starou dřevěnou tvrz přestavěl na hospodářský dvůr. Ve vesnici již v té době bylo 35 domů, přesto ani později nezískala status obce a byla vždy jen osadou obce Radovesice u Bíliny. V roce 1950 bylo v Hetově evidováno 105 obyvatel ve 42 domech a stále zde stála pseudogotická kaple. Roku 1968 byla obec kompletně zlikvidována z důvodu založení radovesické výsypky. Paradoxní však je, že území zbouraného Hetova nebylo nikdy výsypkou zasaženo neboť oproti původnímu plánu bylo navýšení výsypky nižší. Bohužel i takovéto paradoxy se stávaly při nekritickém budování naší světlé budoucnosti. Dnes bývalou ves připomíná jen boží muka u silnice, existují však úvahy o znovu vybudování bývalé vsi včetně panského dvora i původní kaple.

Dopisnice odeslaná 30.4.1943 z poštovny Hetov přes poštu Bílina do německého Chemnitz

V obci pracovala za války poštovna s názvem Schiessglock s vyúčtovací poštou v Žatci – tehdy Saaz. Poštovna byla provozována v letech 1943-1945.

Třískolupy ležely dva kilometry západně od obce Počerady v rovinatém terénu ve výšce 250 m. Byla to malá, ale stará ves, samostatnou obcí se stala již v roce 1850 a to trvalo až do roku 1970, kdy se stala pouhou osadou obce Výškov. To se však již její osud pomalu naplňovat, protože blízká elektrárna Počerady potřebovala blízký zdroj uhlí. To se nacházelo právě pod obcí a proto v letech 1973-1982 zde byl provozován lokální lom, jemuž padla za oběť právě ves Třískolupy.  Po vydolování uhlí bylo v tomto prostoru založeno úložiště popílku. Počet domů se vyvíjel od 65 v roce 1869, 106 v roce 1930 po 90 v roce 1970. Obdobně počet obyvatel se v těchto letech pohyboval v číslech 184 – 165 – 54. Před otevřením lomu v roce 1973 byla obec zlikvidována a domy srovnány se zemí. Za své vzala i pseudogotická kaple Nanebevzetí Páně z roku 1881.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

Za války působila ve Vysočanech poštovna s názvem Wissotschan s vyúčtovací poštou v Žatci – tehdy Saaz. Pracovala zde v letech 1943-1945. Po válce byla automaticky zrušena.

Obec ležela 11 km jihovýchodně od Chomutova na státní silnici do Prahy. V roce 1787 je zde evidováno 37 domů, škola vznikla již dříve. Zdejší velmi úrodná půda poskytovala obživu zemědělcům a ovocnářům a bohatá obec si mohla dovolit zavést osvětlení již v roce 1883! Počet domů se vyvíjel od 40 do 60, počet obyvatel od 270 po 129 ke konci života obce. Vzhledem k téměř výlučně německému složení obyvatelstva byla po skončení války ves v podstatě vylidněna. Nový život přinesli dosídlenci, ale počet obyvatel již nikdy nedosáhl původního počtu. V 70. letech se postupně v blízké rokli začalo budovat úložiště popílku pro elektrárnu Tušimice, ta se rozrůstala a zasáhla celou ves. Všechny domy byly zbourány až na kostel sv. Václava, faru a přilehlé hospodářské budovy, které stály na nejvyšším místě. Z těchto zachovalých budov se však brzy staly rozvaliny a teprve od roku 1992 začala blízká obec Hrušovany investovat do jejich oprav a dokonce zde zřídila i prosperující krematorium. Z původní obce tak zůstalo jen uvedené torzo a ani pražská silnice dnes již přes původní obec nevede.

Na tuto poštovnu pracující jen za války se dosud nepodařilo získat žádné dokumenty o jejím provozu.

Poštovna byla v Lidicích otevřena 1.8.1911 s názvem Lidice – Liditz, za I. republiky Lidice a od roku 1939 Liditz – Lidice. Vyúčtovací pošta byla po celou dobu provozu v Buštěhradě. Poštovna ukončila provoz v den lidické tragédie 12. 6. 1942. V nových Lidicích byla již otevřena pošta a to 1. 5. 1956.

Vesnice ležela 2 km jižně od Buštěhradu na svazích mělkého údolí Lidického potoka. První školu měli lidičtí již v roce 1713 a navštěvovalo ji 127 dětí. V roce 1824 byla v obci postavena nová jednopatrová škola. Rozvoji původně zemědělské obce pomohl ve druhé polovině 19. st. prudce se rozvíjející těžařský a hutnický průmysl v blízkém Kladně a jeho okolí. Oproti r. 1848, kdy v obci žilo 270 obyvatel v 33 domech, bydlelo v Lidicích v roce 1890 již 506 obyvatel v 50 domech.

Osudným pro obec se stal atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha a nastalé hromadné represálie. V rámci nich byli z rozkazu K. H. Franka 12. června 1942 všichni muži postříleni, ženy s dětmi odvlečeny a celá ves postupně doslova srovnána se zemí. V době lidické tragédie žilo v obci 503 obyvatel. Během jediného roku se nacistům podařilo obec doslova vymazat z map, veškeré stavby zbourat, jejich zbytky zavézt zemí a zahladit veškeré stopy po tomto lidském sídle. Tato tragická událost měla celosvětový ohlas a krátce po válce začaly severozápadně od původní obce vyrůstat Lidice nové.

Pohlednice odeslaná 3.9.1916 z poštovny Lidice přes poštu Buštěhrad do Blížejova u Domažlic (V. Münzberger – 2015)