Klub filatelistů 00-15 Praha

V obci pracovala poštovna od 16.7.1907 do roku 1919, poté byla 8.3.1920 otevřena pošta a ta pracovala až do svého zrušení 1.4.1977. Poštovní služby tedy byly v Tuchomyšli provozovány 70 let. Poštovna pracovala s názvem Schönfeld a vyúčtovací poštou byly Trmice, tehdy Türmitz. Název zdejší pošty se vyvíjel od původního Tuchomyšl – Schönfeld, Bz. Aussig z roku 1920, přes Tuchomyšl – Schönfeld bei Aussig 1924, v německém záboru 1938 Schönfeld über Aussig, 1945 Tuchomyšl. Pošta byla napojena silničním kurzem přes poštu v Tmicích do Ústí nad Labem. Doručovací okres tvořily obce Tuchomyšl a Lochočice.

Tuchomyšl připomínaný již v roce 1207, kdy byl v majetku kláštera v Oseku, ležel 2,5 km západně od Trmic. Od roku 1868 zde počíná hlubinná těžba uhlí a té se podřídil další osud obce až do jejího neslavného konce. Roku 1974 byl otevřen velkolom Chabařovice a jeho těžbě musel Tuchomyšl i další obce ustoupit. Ještě v roce 1970 zde bylo evidováno 900 obyvatel a 184 domů, při sčítání lidu v roce 1980 již nikdo a nic. Obec, která měla veškerou občanskou vybavenost jako školu, nádraží, sportovní kluby, kina, obchody apod. byla vystěhována a během let 1974-1977 zcela zlikvidována. Od roku 2001 zde probíhá rekultivace tzv. mokrou cestou, což znamená, že na místě bývalé obce vzniká vodní plocha s názvem Jezero Milada, jež má mít rozlohu 247 ha a hloubku až 23 m.

Výběr R-nálepek z období let dvacátých až po zrušení pošty

Pošta byla ve Vyklicích od 29.12.1891 až do 1.7.1982, tedy 91 roků. Její původní název Wiklitz se změnil v roce 1918 na Viklice – Wiklitz, 1924 Vyklice – Wiklitz, 1938 v německém záboru Wicklitz über Aussig, 1945 Vyklice. Byla napojena silničním kurzem jedna na poštu Chabařovice a jednak na poštu v Tuchomyšli. Doručovací okres tvořily Vyklice, Roudníky, Otovice a Zalužany.

Vyklice se nacházely 2,5 km východně od Modlan, poprvé zmiňovaná roku 1239. Odedávna to byla ves zemědělská, vše však změnil rok 1820, kdy se zde započalo ve velkém s těžbou uhlí. Otevíral se jeden hlubinný důl za druhým, těžba přinášela práci ale nikoliv újmu zdejším obyvatelům. Teprve poválečná doba zasáhla obyvatele obce a jejich majetky nekritickou povrchovou těžbou. Vyklice patřily mezi velké obce, vždyť před válkou měly 2.134, v roce 1970 1.097, v roce 1980 ještě 882 obyvatel. V roce 1972 byla vyhlášena stavební uzávěra (obec měla 197 domů), s likvidací obce kvůli postupující těžbě lomu Chabařovice se započalo v roce 1979 a v roce 1982 již Vyklice neexistovaly. Navždy zmizela barokní kaple sv. Anny z roku 1730 i památné obytné domy s hrázděnými patry. A nešlo jen o památky, neboť zlikvidována byla celá infrastruktura obce, jako škola, nádraží, obchody, sportoviště a pod. Socha Ecce Homo byla před likvidací přemístěna ke kostelu sv. Havla v Chlumci. V současné době se díky iniciativě bývalých obyvatel uvažuje o výstavbě nových Vyklic poblíž Chabařovic.

Firemní dopisnice odeslaná z Vyklic do Mělníka 4. 9. 1920

V roce 1944 zde byla Němci zřízena agentura s názvem Buckwa über Falkenau (Eger) a ta pak byla po skončení války ihned zrušena. Agentura byla napojena kursem na poštu v Habartově. Pošta pak byla otevřena až v nových Bukovanech v roce 1963.

Bukovany ležely 1 km jihozápadně od původního Habartova. Ves je poprvé zmiňována v roce 1304, jména různých majitelů vsi se po staletí často střídaly. Obyvatelstvo se živilo zemědělstvím a pěstoval se zde také chmel. Místní specialitou byla domácká výroba hliněných džbánků na minerální vodu. Již v roce 1826 jsou v okolí otevírány nové doly, kde postupně nacházelo obživu i zdejší obyvatelstvo. S rozvojem těžby uhlí přicházel i rozvoj dalších průmyslových odvětví a současně podstatné navýšení počtu obyvatel. Ke konci I. sv. války vypukly v Bukovanech hladové demonstrace zbídačených obyvatel. V době okupace byly v oblasti Bukovan zřízeny dva zajatecké pracovní tábory. Poměrně velká obec měla na přelomu století 800 obyvatel, počet se před válkou zvýšil na 1612 a po válce (po odsunu původního obyvatelstva) na 953. Již v 50. letech se k obci začala blížit těžební fronta lomů Gustav II a Gustav III a celé Bukovany záhy podlehly, podobně jako blízký Habartov. Celá obec musela být zbourána spolu se školou, kaplí z roku 1938 a celou infrastrukturou. Asi 1 km východně však byla brzy po válce postupně postavena obec úplně nová.

Na krátkou dobu provozu této pošty se dosud nepodařilo nalézt žádné dokumenty.

Pošta v obci pracovala od 8.3.1872 až do roku 1952, kdy byla přemístěna do nové zástavby. V původní lokalitě tedy pracovala plných 80 let. Původní název Haberspirk platil až do roku 1924, poté Habersbirk, 1938 v německém záboru opět Haberspirk, 1942 Haberspirk über Falkenau (Eger), 1945 Habersbirk, 1947 Habartov. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu v Chlumu a dále na Kynšperk n. O. Doručovací obvod pošty tvořily Habartov, Horní Částkov a Lítov.

Habartov – do roku 1947 s názvem Habersbirk – je velkou obcí, jejíž počátky lze nalézt až v roce 1339, kdy byla lénem saských vévodů. Další historie již je spojena s těžbou uhlí a jeho zpracováním. Při pokusu henleinovců o fašistický puč v českém pohraničí došlo v Habartově dne 13. září 1938 ke známé krvavé srážce, když se zdejší henleinovci pokusili obsadit četnickou stanici. Před válkou zde žilo 3595 obyvatel, po ní dokonce 3841, avšak v roce 1950 již jen 2319 obyvatel. Prudký rozvoj povrchové těžby uhlí v okolí brzy ovlivnil i obec samotnou. Důl Rudolf v letech 1950-1952 pohltil převážnou většinu obce, v roce 1951 podlehl kostel sv. Anny (byl odstřelen 19.12.1951), o rok později pak pošta, škola a pivovar. Zachována zůstala jen skupina ulic na severozápadním okraji obce. Nový Habartov byl vystavěn severně právě v návaznosti na zachované skupiny domů v 50. letech, v roce 1960 byl povýšen na město. Stále se rozšiřující těžební prostor dolů Boden a Libík se v 80. letech přiblížil až k samému jižnímu okraji nového Habartova, obyvatelé tak mají měsíční krajinu na dosah.

Dopisnice odeslaná 17.11.1946 z tehdejšího Habersbirku do Prahy s příležitostným razítkem

Pošta v obci pracovala až v moderní době od 1.12.1961 do 1.5.1977, tedy 16 let. Před tím za války zde byla otevřena v letech 1942-1945 poštovna. Pošta s názvem Jehličná byla napojena silničním kurzem na poštu v Novém Sedle a její doručovací okres tvořila Jehličná a Alberov.

Jehličná (ještě do roku 1947 s úředním názvem Grasseth) byla poprvé zmiňována ve šlikovském urbáři z let 1523-25, kdy patřila Mikuláši Globnerovi z Zlobenu. Ležela 3,5 km západně od Nového Sedla u Lokte, měla před válkou 958 obyvatel a 114 domů a po ní pak 1086 obyvatel, tedy středně velká obec. Kostel zde nebyl, farností patřila pod Sokolov. V 1. polovině dvacátého století se obec postupně měnila ze zemědělské na hornickou, tak jako postupně v okolí vznikaly nové doly. Povrchové dolování nakonec celou obec pohltilo tím, jak se postupně od Nového Sedla rozšiřovala těžba velkolomu Družba. Likvidace obce probíhala poměrně dlouho postupně od roku 1973, ještě v roce 1980 zde žilo 95 obyvatel a stálo 29 domů. S obcí nakonec zmizela všechna hrázděná zemědělská stavení, dvě školy, pomník padlým z I. světové války, hřbitov z roku 1895 i přilehlá železniční trať vedoucí se Sokolova do Chodova. Poloha původní obce je dnes ve zcela devastované krajině již nezjistitelná.

Pošta v Jehličné na snímku z roku 1970

Pošta zde byla od 4.10.1909 do 31.10.1948, kdy byla zrušena pro nerentabilnost. V souvislosti s rozmachem důlního průmyslu však byla znovu otevřena 1.11.1958, avšak postupným rozšiřováním povrchového dolování byla znovu zrušena 31.3.1972. Vývoj názvu pošty začal v roce 1909 jako Littmitz, Bz. Falkenau, 1914 Littmitz, Bz. Elbogen, 1918 Litmice – Littmitz, Bz. Elbogen, 1924 Lipnice u Chodova – Littmitz, 1938 v německém záboru Littmitz, 1945 Lipnice u Chodova, po znovu otevření v roce 1958 již jako Lipnice u Sokolova. Veřejnosti zde tedy sloužila celkem 53 let. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu Chodov a její doručovací okres tvořila Lipnice a Dolní Rozmyšl.

Tato nepříliš velká obec ležící 5 km západně od Chodova je poprvé písemně zmiňována v roce 1353, kdy byl majitelem vsi Heinrich de Lipniezer. Od 19. století zde fungovala i škola. Obec měla před válkou 955 obyvatel ve 130 domech a po ní 914 obyvatel. V roce 1953 zahájil v blízkosti Lipnice lom stejného jména, a jak se jeho činnost rozšiřovala, tak brzy pohltil i vlastní obec. Lipnice byla postupně likvidována v první polovině 70. let a lom byl brzy v roce 1975 zcela vytěžen. V dalších letech pak pohltila celou krajinu výsypka dolu Jiří. S obcí zanikl i moderní kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici, který stál na návrší nad obcí, kaplička, hřbitov, stavba původního zámku i škola.

Průřez podacími nálepkami používanými na lipnické poště v průběhu let

Pošta v obci pracovala od 1.9.1877, v roce 1945 (26.4.) byla uzavřena a 30.11.1947 pak zrušena. Provozována tedy byla 67 let. Názvy pořejovské pošty: 1877 Purschau, 1918 Pořejov – Purschau, 1938 v německém záboru Purschau, 1941 Purschau über Tachau. Pořejovská pošta byla napojena silničním kurzem na poštu v Hošťce pod Přimdou. Její doručovací okres tvořily obce Pořejov, Bažantov a Žebráky.

Obec v okrese Tachov ležela 7 km jihojihozápadně od okresního města, před válkou měla 589 a po ní 496 obyvatel. Osud obce se začal naplňovat v závěru války. Od 26. dubna 1945 zde došlo k prudkým bojům mezi americkými vojsky a německými jednotkami SS, při kterých vyhořel zámek, synagoga a 32 domů. Po kapitulaci Němců 5. května byla pak opuštěná obec v 50. letech postupně likvidována, zanikl i bývalý zámek ze 16. století a synagoga ze 16. století, které byly těžce poškozeny při osvobozovacích bojích. Jako poslední byl v roce 1971 zbořen kostel sv. Bartoloměje. Rozvaliny byly pak postupně zaváženy skládkou odpadků z okresního města, čímž se osud obce neslavně naplnil. Dodnes stojí nad bývalou obcí uprostřed zdevastovaného hřbitova zpustlá stavba poutního kostela sv. Anny založeného roku 1660. Barokní dřevěné sochy z poutního kostela jsou dnes uloženy v tachovském muzeu.

R-nálepky z let I. republiky připomínají, že v Pořejově pracovala pošta

Oproti všem předchozím „zmizelým“ poštám je osud pořejovské pošty zcela netypický.

Pošta v obci pracovala od 3.11.1880 až do 1.12.1988, kdy byla zrušena. Sloužila tedy obyvatelům obce plných 108 let. Pošta byla otevřena s názvem Wernsdorf, od 1908 Wernsdorf bei Kaaden, 1918 Wernsdorf u Kadaně – Wernsdorf bei Kaaden, 1924 Vernéřov – Wernsdorf, 1938 v německém záboru Wernsdorf (b Kaaden), 1941 Wernsdorf über Kaaden, 1945 Vernéřov. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu v Kadani. Doručovací okres tvořily obce Vernéřov, Hradiště, Pavlov a Potočná.

Vernéřov ležel cca 4 km severovýchodně od Klášterce nad Ohří při Hradištském potoku. Byla to poměrně velká obec, v níž žilo před válkou 1156 obyvatel, po ní 1024, avšak v roce 1950 již jen 545. V souvislosti s provozem elektráren Prunéřov bylo rozhodnuto v prostoru Vernéřova zřídit úložiště popílku a to byl důvod k likvidaci obce. Ta skutečně byla v roce 1988 zrušena, vysídlena a zbourána. Z celého Vernéřova tak zůstaly zachovány jen dva paneláky a silnice. S obcí zanikl i zámek z konce 17. století, který však byl v posledních letech opuštěný a chátral. Silnice procházející bývalou obcí zůstala dodnes zachována, protože záměr s úložištěm popílku se nakonec uskutečnil mnohem blíže elektrárnám. Celý Vernéřov tak podlehl nekritickým budovatelským plánům zcela zbytečně. Zachovala se jen osada Fáberovy Chalupy v severním okraji bývalé obce.

R-nálepky vernéřovské pošty od dob 1. republiky až do zrušení provozu

Pošta v obci pracovala od 31.10.1899, až do likvidace obce byla poštou doručovací. Doručovací okres tvořila jen vlastní obec s přilehlými osadami Kempy a Paseky. Pošta byla napojena železničním kurzem na poštu v Českém Těšíně, v posledních letech pak silničním kurzem na poštu Karviná 1. Vzhledem k národnostnímu složení obyvatel se název pošty vyvíjel od Lonkau, přes Laki Śląskie, Louky ve Slezsku, Louky nad Olzou až po Louky nad Olší. V roce 1975 se pošta přejmenovala na Karviná 9, nejprve byla z bourané obce přestěhována na její jižní okraj a v roce 2007 pak byla zrušena. Současně byla otevřena nová pošta 9 v Karviné na třídě 17. listopadu.

První zmínka o obci je z roku 1447. Tato poměrně velká obec ležela v údolní nivě hraniční řeky Olše a rozkládala se podél silnice vedoucí z Českého Těšína do Karviné. Počet obyvatel se postupně zvyšoval ze 725 v roce 1850, 1112 v roce 1890, 2001 v roce 1921 až po 2532 obyvatel v 577 domech v roce 1970. Od roku 1809 stál v obci farní kostel sv. Barbory. Tato empírová stavba s barokním štítem je již dnes značně nakloněná, poslední mše se zde sloužila 3.12.1995. V jižní části katastru obce byl postaven nový kostel stejného zasvěcení. Celé území obce je poddolované, docházelo k častým poklesům půdy a tak došlo v 80. a 90. letech k postupné likvidaci obce. Do dnešních dnů se zachoval jen zmíněný kostel sv. Barbory, ten je teď nepřístupný a v majetku OKD. Vzhledem k prognózám dalších hlubokých poklesů a zatopení celé lokality, hrozí této památce brzký zánik. Od počátku roku 1975 se Louky staly místní částí Karviné.

Doporučený dopis odeslaný z pošty v Loukách 18.3.1992 do Karviné