Klub filatelistů 00-15 Praha

Pošta v obci pracovala od 16.6.1895 do 1.7.1970, kdy byla přestěhována do tehdy ještě perspektivnějšího Jenišova Újezda. I Jenišův Újezd však byl za pár let postupující těžbou stejně postižen. Pošta v Břežanech pracovala po dobu 75 let. Jak se vyvíjel její název? 1895 Preschen, 1918 Přešťany – Preschen, 1923 Břešťany – Preschen, 1938 v německém záboru Preschen (Kr Bilin, Sudetenl), 1945 Břešťany, 1950 Břežánky. Byla spojena s poštovní sítí místním spojem na nádraží a odtud pak vlakovou poštou do Mostu. Doručovací okres tvořily Břežánky, Břešťany a Jenišův Újezd.

Obec ležela 2,5 km severozápadně od Bíliny, připomínaná již roku 1207. Ves patřila pod panství oseckého kláštera. Tento kraj po staletí přinášel obživu zemědělcům, navíc právě zde se intenzivně pěstoval chmel. Právě v Břežánkách byly největší statky s typickými komorami pro uskladňování chmele. Spolu s Břešťany (s nimiž byla v roce 1949 sloučena) měla před válkou 3.055 obyvatel, po ní ještě 2.533. Již počátkem I. republiky však zde mělo převahu obyvatelstvo české národnosti. V roce 1961 zde ještě žilo 2.168 obyvatel, v roce 1970 již není jako obec evidována. Příčinou byl postup těžební činnosti velkolomu Maxim Gorkij, takže obec musela být v roce 1972 úplně zlikvidována. V Břežánkách stála škola, barokní kaple z konce 18. st. a pomník Mistra Jana Husa.

Doporučený dopis odeslaný z tehdy zabraných Břešťan do Prahy z 24.6.1940

Pošta v obci pracovala od 24.11.1900 až do svého násilného zrušení 31.3.1975, tedy plných 75 let. Název pošty z roku 1900 byl Neudorf-Herrlich, 1918 Nová Ves-Hrdlovka – Neudorf-Herrlich, 1928 Hrdlovka – Herrlich, 1938 v německém záboru Herrlich (Kr Dux), 1940 Herrlich über Dux, 1945 Hrdlovka. Pošta v Hrdlovce byla napojena silničním kurzem na poštu v Duchcově. Její doručovací okres tvořila jen Hrdlovka.

Hrdlovka ležela 3 km západně od Duchcova. Oživení přinesla v tomto kraji až poslední čtvrtina 19. st., kdy se začaly zřizovat první hlubinné hnědouhelné doly v okolí. Od roku 1870 to postupně byly doly Emma, Nelson, Pokrok a Alexander. Rozvoj hornictví přinesl nebývalý vzestup počtu obyvatel i změnu jejich národnostního složení, vždyť na počátku republiky již zde žilo 937 Němců a 2866 Čechů. Tragickým datem pro obec se stal 3. leden 1934, kdy na dole Nelson III došlo k výbuchu uhelného prachu a o život přišlo 142 havířů. Dnes toto neštěstí připomíná památník akad. sochaře Karla Pokorného a architekta Gruse z roku 1938, najdeme jej u horního nádraží v Oseku. Byla to veliká obec, která před válkou čítala 5.357 obyvatel, po ní ještě 3.430, v roce 1970 počet poklesl na 2.222, v roce 1980 na pouhých 66. Po válce již hlubinné dolování přešlo na povrchové, od Duchcova se rozrůstal povrchový důl Pokrok, od Oseka vznikala osecká výsypka a osud obce se pomalu začal naplňovat. Obec byla likvidována postupně a pomalu mezi léty 1963 a 1975, zbouráno bylo 231 domů této velké obce, spolu se školou, moderní budovou radnice a barokní kaplí. Hrdlovka přestala existovat a zařadila se mezi podobné další obce, o jejichž neexistenci dnes na mapách v bílých prostorách ničeho svědčí jen krutý přívlastek „bývalá“.

Dopis odeslaný z Hrdlovky do Prahy z 27. 6. 1945 placený hotově.
Známky ani podací nálepky ještě nebyly k dispozici

Pošta přestěhovaná sem v roce 1970 z Břežan byla po 6 letech provozu s názvem Jenišův Újezd k 1.7.1976 zrušena. Pošta byla napojena kurzem po silnici na poštu v Duchcově. Její doručovací okres tvořil po likvidaci okolních obcí pouze Jenišův Újezd. Obec ležela západně od Břežan a Břešťan, na jejichž zástavbu navazovala. I Jenišův Újezd byl velkou obcí, kde před válkou žilo 1.988 a po ní ještě 1.564 obyvatel. V roce 1970 je zde evidováno ještě 998 obyvatel ve 197 domech, v roce 1980 již obec neexistuje. I sem dosáhla koncem 70. let těžba velkolomu Maxim Gorkij a obec včetně barokního kostela sv. Bartoloměje z roku 1743 musela být zlikvidována.

Za pouhých šest let provozu pošty se zachovalo minimum artefaktů, tak na ukázku jen R-nálepka

Poštovní služby v obci zajišťovala poštovna ve dvou časových etapách, jednak od 1.8.1909 do 31.10.1933 s názvem Radowesitz (Bilin in Böhmen) a po roce 1918 Radovesice (Bílina), posléze ještě v letech 1939-1940 s názvem Radowesitz über Bilin (Sudetenl). Poštovní agentura s názvem Radowesitz über Bilin zde byla zřízena za okupace v letech 1941-1945, znovu byla pošta otevřena 1.12.1956, avšak 1.3.1971 již byla zrušena. Celkově zde tedy byly poskytovány poštovní služby po dobu 43 let. Pošta Radovesice u Bíliny byla napojena silničním kurzem na poštu v Bílině. Doručovací obvod radovesické pošty tvořily vedle vlastní obce i Dřínek, Hetov, Lukov a Štěpánov.

Obec, na jejímž území je doloženo keltské osídlení, se nacházela 4,5 km východně od Bíliny. Byla to veliká obec, před válkou zde žilo 1.505 obyvatel, po ní ještě 1.440, v roce 1961 však již jen 655. Koncem roku 1964 bylo obyvatelům oznámeno, že obec bude zrušena a že se budou stěhovat na sídliště v Bílině. Brzy se začalo s vystěhováním a postupnou likvidací obce, která k 15.12.1971 přestala existovat. S obcí samozřejmě zanikl i kostel Všech Svatých, škola, fara, hřbitov a obřadní síň. Obyvatelé byli přemístěni do panelového sídliště v Bílině. Prostor Radovesic byl nejdříve vydolován a v 80. letech zde vznikla rozsáhlá tzv. radovesická výsypka, kterou naplňoval skrývkový materiál z dolů Bílina.

Radovesickou poštu nám dnes připomínají jen čtyři druhy R-nálepek stejného typu C3.

Pošta se sem přestěhovala z Tušimic a pracovala zde 82 let od 28.9.1883 do 30.11.1965. Její název se z původního Tuschimitz – Tušimice po přestěhování do sousední obce změnil v roce 1883 na Tschachwitz, 1918 Čachovice – Tschachwitz, 1938 v německém záboru Tschachwitz, 1945 Čachovice. Pošta byla napojena po silnici na poštu Kadaň. Doručovací okres tvořily Běšice, Čachovice a Chotěnice.

Obec ležela 4 km jihojihozápadně od Března na pravém břehu Čachovického potoka před ústím do Ohře. Před válkou zde žilo 599 obyvatel, pracovala zde řada spolků, záložna, množství řemeslných živností i obchodů. Po válce jich bylo ještě více – 751 obyvatel. Z neudržovaných lázní se za války stal tábor pro válečné zajatce, po válce pak domov pro děti. Od roku 1967 došlo k likvidaci obce, neboť na jejím území začala vyrůstat výsypka dolu Merkur, po břehu budoucího nechranického jezera i vlečka do elektrárny Tušimice a jižní okraj obce se ocitl pod úrovní hladiny Nechranické nádrže. Spolu s obcí zanikl hřbitovní barokní kostel sv. Václava z roku 1720, rokoková fara z roku 1769 a barokní obelisk zasvěcený čtrnácti sv. Pomocníkům z roku 1716. Dále i empírová lázeňská budova z r. 1820. Umělecké památky byly přeneseny do Valtířova, Klášterce nad Ohří a do kláštera v Kadani.

Vpravo nahoře budova staré čachovické pošty na pohlednici z roku 1915

Pošta zde vznikla již 1.4.1851, v roce 1947 zanikl její původní název Německé Kralupy, 1.11.1976 byla zrušena a přestěhována do blízkého Málkova. K 1.9.1997 byla pak znovu přestěhována do blízké Zelené. V Kralupech tedy pracovala plných 125 let. První název pošty byl Kralup, 1873 Deutsch Kralup, 1889 Deutsch Kralupp, 1918 Německé Kralupy – Deutsch Kralupp, 1924 Německé Kralupy – Deutsch Kralup, 1938 v německém záboru Deutsch Kralupp, 1940 Deutsch Kralupp über Komotau, 1945 Německé Kralupy, 1947 Kralupy u Chomutova. Pošta byla napojena místním spojem na nádraží a dále vlakovou poštou do Chomutova. Doručovací okres tvořily Kralupy, Krbice, Naší, Račice, Ahníkov, Málkov, Zásada, Blahuňov, Místo, Vysoká Jedle a Nová Víska.

Obec se statutem města již od roku 1543, ležela zhruba uprostřed na spojnici Kadaň – Chomutov, původně na silnici spojující Chomutov s Karlovými Vary. Kralupy jsou již od poloviny 19. století spojovány s těžbou uhlí a také kamence, tehdy ještě nikoliv povrchovou. Nejdříve byl otevřen důl Josef, poté i Elsa (pozdější Ludmila). Za I. republiky zde vedle řady hnědouhelných dolů byl i parní a elektrický mlýn. V Kralupech žilo před válkou 1.281 obyvatel, po válce pouhých 342, v roce 1970 pak 733 obyvatel. Koncem roku 1966 byl ukončen provoz v hlubinném dole Ludmila. V 60. – 80. letech se pak v rámci socialistického budování stalo obětí celé rozsáhlé území mezi Chomutovem a Kadaní a tím zanikl i celý krajinný reliéf. V roce 1976 město administrativně zaniklo a krátce nato bylo jako oběť činnosti dolů Nástup zcela zlikvidováno. Spolu s městem zmizel i původně gotický, později zbarokizovaný kostel sv. Jakuba Většího, fara z roku 1796, klasicistní radnice z roku 1848, stará škola z roku 1780 a zejména pak krásný obelisk Nejsvětější Trojice z roku 1726 – ten byl přemístěn do Libědic. Severně od Kralup se nacházela obec Ahníkov, v níž byl až do zboření v roce 1983 zámek, považovaný za nejhodnotnější stavbu saské renezance v Čechách. Státní silnice i železnice byly přeloženy severněji až pod úpatí krušných hor a celý kraj se proměnil v měsíční krajinu.

Doporučený dopis odeslaný z Německých Kralup do Prahy v roce 1945 – již nové čs. známky,
ale ještě původní německá R-nálepka upravená provizorním razítkem

Pošta v Kundraticích byla otevřena 14.10.1902, po několika změnách názvu byla zrušena 28.2.1974 a pracovala tak 72 let. Teprve v roce 1985 byla pošta znovu otevřena v blízké Vysoké Peci. Vývoj názvu této pošty je dlouhý: 1902 Kunnersdorf an der Dux-Bodenbacher Bahn, 1918 Kunnersdorf na duchcovsko-podmokelské dráze – Kunnersdorf an der Dux-Bodenbacher Bahn, 1919 Kunratice v Rudohoří – Kunnersdorf im Erzgebirge, 1922 Kunratice v Krušných horách – Kunnersdorf im Erzgebirge, 1924 Kundratice v Krušných horách – Kunnersdorf im Erzgebirge, 1938 v německém záboru Kunnersdorf (Erzgeb), 1941 Kunnersdorf über Görkau, 1945 Kundratice v Krušných horách, 1958 Kundratice u Chomutova. Pošta byla napojena místním spojem na nádraží a dále vlakovou poštou do Chomutova. Doručovací okres tvořily vedle Kundratic i Vysoká Pec a Podhůří.

Obec se nacházela 4,5 km severovýchodně od Jirkova pod úpatím svahů Krušných hor. Roku 1884 byla postavena železnice a na přelomu století se už obyvatelé začínají orientovat na práci v dolech Grohmann a Elly, v jirkovských přádelnách a ve dvou továrnách na výrobu octa. V roce 1928 se zde počalo hromadně stavět a do 10 let přibylo kolem sta nových domků. Tato velká obec čítala před válkou 1.760 a po ní pak 1.689 obyvatel, ještě v roce 1970 pak 1.115. V polovině 70. let však zasáhla obec rozšiřující se těžba velkolomu Československé armády a při sčítání lidu v roce 1980 již obec neexistovala. Při likvidaci obce vzalo za své všech 266 domů, silnice, železnice, anglický park ale i kostel Jména Panny Marie z roku 1833 i pseudogotická kaple z počátku 20. stol.

Doporučený dopis odeslaný z Kundratic do Mostu 14.7.1947

Pošta v obci pracovala ve dvou obdobích, v letech 1938 – 1945 jako agentura s názvem Neudorf (b Görkau), poté od 1.12.1959 do 1.1.1970 s názvem Nové Sedlo nad Bílinou, celkově tedy po dobu 17 let. Pošta byla napojena silničním kurzem na poštu v Jirkově a její doručovací okres tvořila jen vlastní obec.

Obec ležela 4 km východně od Jirkova na obou březích řeky Bíliny a procházela zde silnice Jirkov – Most. Původně ryze zemědělská obec se postupně změnila na obec více méně hornickou. Tato velká obec měla před válkou 1.674, po ní pak 1.224 obyvatel, v roce 1970 však již jen pouhých 72. Počátkem 70. let obec zcela zanikla díky rozšiřující se těžbě velkolomu Jan Šverma. Spolu s obcí zanikl i původně románský kostel sv. Petra a Pavla z 13. století, fara z poloviny 18. st., kaple Panny Marie Klatovské, škola a zámek vzniklý z původní renesanční tvrze. Románský portál kostela byl rozebrán a přemístěn do kostela v Chomutově, barokní plastiky pak do Liberce. Severně od původní obce dnes probíhá Ervěnický koridor s Bílinou, silnicí a železnicí.

R-nálepky jsou z obou etap provozu pošty Nové Sedlo nad Bílinou.

Pošta v obci pracovala od 11.7.1872, po likvidaci obce byla v roce 1965 přemístěna do prostoru bývalého prunéřovského nádraží, kde s původním názvem obce pracovala až do zrušení 1.12.1998. Svoji historii tedy pošta psala 126 let, z toho 93 let v původní obci. Při otevření měla název Brunnersdorf – Prunéřov, 1880 jenom Brunnersdorf, 1918 Pruneřov – Brunnersdorf, 1924 Prunéřov – Brunnersdorf, 1938 v německém záboru Brunnersdorf, 1945 Prunéřov, 1965 Prunéřov 1. Pošta byla napojena místním spojem na nádraží a vlakovou poštou na Kadaň. Doručovací okres tvořil jen samotný Prunéřov.

Prunéřov ležel 3 km severně od Kadaně, byla to ves ležící podél břehů Prunéřovského potoka v délce 2,8 km od zámku na jihu až po osadu Nová Víska pod hradem Hasištejnem. Za I. republiky byl Prunéřov největší a nejlidnatější obcí v oblasti, před válkou zde žilo 2.324 a po ní pak 2.436 obyvatel. Od roku 1966 se stal osadou města Kadaně a v roce 1970 poklesl počet obyvatel na pouhých 254. Obec byla v letech 1965 a 1966 postupně zbourána z důvodu postupující těžby dolů Nástup. Likvidace probíhala od prostředka oběma směry, zachováno zůstalo jen okolí zámku v nejjižnější části obce. I ten však podlehl i s parkem v roce 1982. Dnes název obce připomínají jen známé elektrárny a z původní zástavby zbylo jen několik domů v průmyslovém areálu kolem bývalého nádraží. Dá se říci, že severní polovinu bývalé obce nahradil areál elektráren s přeloženou železnicí a novým nádražím, jižní část obce byla vydolována a snad bude v budoucnu rekultivována.

Doporučený dopis odeslaný z Prunéřova do Prahy 7. 5. 1946,
k novým známkám a nové R-nálepce dosud chybí nové denní razítko

Pošta tuto moderní dobu nepamatuje, vznikla v obci 1.4.1872 a již 28.9.1883 byla přestěhována do blízkých Čachovic. Zde pak podlehla osudu stejně, protože i Čachovice později rovněž zanikly. Tato stará pošta měla název Tuschmitz – Tušimice a byla napojena místním spojem na poštu v Kadani. Za války však byla v Tušimicích otevřena poštovna s názvem Tuschmitz über Kaaden a pracovala zde v letech 1940 – 1945. Vyúčtovací poštu měla v Kadani – tehdy Kaaden.

Tušimice ležely 6 km východně od Kadaně na břehu Lužického potoka ve výšce 285 mnm. Dnes lze obec orientovat tak, že ležela východně v těsné blízkosti současného areálu stejnojmenné elektrárny, která již jen připomíná název neexistující obce. V polovině 19. století se již v blízkém okolí rozvinula těžba uhlí v dolech Antonín Florián, Ferdinand, Karel Josef a Michal Prokop, poslední zanikl v roce 1927. Tušimice měly před válkou 310 a po ní 391 obyvatel, v roce 1970 to bylo již jen 90 duší. Po odsunu německého obyvatelstva se později počet obyvatel opět zvýšil, ale postupující povrchová těžba hnědého uhlí opět obyvatele vyhnala. V roce 1972 prostor obce okrajem zasáhla rozšiřující se těžba dolů Nástup a obec zanikla i se svými významnými stavbami. A tak uhlí, které kdysi pomáhalo zdejším obyvatelům získávat obživu, způsobilo nakonec zánik jejich domovů.

Dopisnice odeslaná 24.2.1943 z poštovny Tušimice do německého Chemnitzu