Klub filatelistů 00-15 Praha

Několik let poté, co v roce 1876 pronesl první větu do svého telefonu Američan skotského původu Alexander Graham Bell, byla telefonními spoji doslova zadrátována všechna velká města Ameriky a Evropy.

První soukromé telefonní vedení v Praze bylo zřízeno 21.května 1881. Rok na to udělilo rakouské ministerstvo obchodu profesorům Palackému a Braunnovi soukromou koncesi ke stavbě a provozu telefonních vedení v Praze a okolí. Tato společnost zřídila v roce 1882 v Praze na zkoušku dvě stanice – v obchodě pana Pohla v Havířské ulici a v Rychterově domě na Malostranském náměstí, kde vybudovala i telefonní ústřednu s 11 účastníky. Abecední seznam abonentů telefonní sítě měl koncem roku 1883 již 187 účastníků. V roce 1884 převzala koncesi anglická společnost. To měla telefonní ústředna již 320 účastníků. Dne 1. ledna 1893, kdy převzal koncesi stát, byli dokonce 973 účastníci. Telefonní ústředny byly současně zřizovány i v dalších městech – v Plzni, Kolíně, Chebu a jinde. Telefonní spojení Prahy s Vídní se uskutečnilo až po zřízení meziměstské telefonní ústředny v Jindřišské ulici v roce 1889. Téhož roku se začalo s kabelizací telefonní sítě v Praze a v roce 1891 se zde instalovaly první pouliční telefonní budky. Telefonování v té době nebylo nijak laciné. Tříminutový rozhovor stál podle vzdálenosti v průměru 1 zlatý, za který bylo v té době například 200 kg uhlí i s donáškou do domu nebo jeden litr nejlepšího mělnického vína či jeden metr dámské vlněné šatovky. Při telefonním rozhovoru se měl volaný nejprve ohlásit slovy – Ha hej. Příliš se to však neujalo.

Podle výnosu rakouského ministerstva obchodu z 21.února 1894 bylo rozhodnuto o zřízení státní telefonní sítě s telefonní ústřední stanicí v Mělníku, která bude připojena do meziměstské telefonní linie č. 945 Praha – Roztoky – Kralupy nad Vltavou – Mělník – Roudnice nad Labem – Lovosice – Ústí nad Labem. Roční poplatek (staniční a připojovací) byl 30 zlatých za abonentní telefonní stanici. Za telefonní stanici na nádraží, v hotelích a v divadlech, kde se mělo dovolit užívání cestujícím, hostům nebo návštěvníkům, byly roční poplatky dvojnásobné. Poplatky se snížily pro státní ústavy a jiné veřejné úřady až na polovinu. Ústřední telefonní stanice byla u Poštovního a telegrafního úřadu Mělník. Zde byla i veřejná hovorna. Místní hovorné až do tří minut stálo 10 krejcarů. Telefonická spojení, zřízená pro účastníky, sloužila k telefonnímu podání a dodání telegramů a fonogramů, k telefonnímu rozhovoru mezi jednotlivými účastníky místní sítě a na meziměstské linii. Telefonní spojení bylo omezeno na dobu služebních hodin ústřední telefonní stanice Poštovního a telegrafního úřadu Mělník. Za zřízení telefonního připojení, které bylo majetkem státu, zaplatil účastník příspěvek (stavební poplatek). Do vzdálenosti 500 metrů 50 zlatých a za každých 100 metrů 10 zlatých. Přihlášky připojujících účastníků v Mělníku a okolí se podávaly písemně, opatřeny 50 krejcarovým kolkem, u Poštovního a telegrafního úřadu v Mělníku do 20.března 1894. Privátní telefonní vedení, které si nechal roku 1892 nákladem 2000 zlatých zřídit Josef Victorín, předseda správní rady Společné továrny na cukr, mezi svou vilou a cukrovarem v Rousovicích, bylo zachováno v dosavadní míře bez všech poplatků a břemen. Přihlásilo se celkem 28 účastníků. V srpnu byl vybrán stavební poplatek od účastníků telefonní ústředny v Mělníku a současně bylo započato se stavbou místní sítě a stavebními úpravami. Dále došlo k rozšíření místností poštovního a telegrafního úřadu. Ten byl od 1.června 1893 umístěn v přízemí domu čp. 26 na náměstí, jehož majitelem byla Hospodářská záložna v Mělníku. Dnes na tomto místě stojí novostavba bývalého Okresního úřadu.

Dne 24.října 1894 bylo zahájeno telefonní spojení místní sítě a podle vyhlášky Poštovního a telegrafního ředitelství pro Čechy v Praze. Od 12.prosince 1894 byl Mělník zapojen do meziměstského styku. Jednotkou hovoru byly stanoveny 3 minuty, včetně doby nutné k manipulaci. Například poplatky za jednotku obnášely v relacích Mělník – Vídeň 1 zlatý a 50 krejcarů, Mělník – Most, Česká Kamenice, Rumburk, Varnsdorf, Česká Lípa 80 krejcarů, Mělník – Praha, Ústí nad Labem, Podmokly, Děčín, Teplice, Duchcov 50 krejcarů a Mělník – Roztoky, Kralupy nad Vltavou, Litoměřice 30 krejcarů. Mezi uvedenými stanicemi byly přípustné i pilné hovory, za které bylo nutno zaplatit trojnásobek poplatku obyčejného hovoru. Poplatek za hovor zaplatil volající nebo volaný. Hovor zpravidla trval 3 minuty a směl být prodloužen na 6 minut jen tehdy, když to bylo předem ohlášeno. Poplatky za hovor z veřejné hovorny prováděl volající pomocí zvláštního hovorového lístku (Sprechkarte), který byl k dostání v příslušných ústřednách. Tyto telefonní karty (s natištěnou známkou) byly zavedeny od roku 1886. Telefonní karty jako celiny byly vydávány do roku 1909 v počtu devíti emisí. Po tomto roce byly vydávány telefonní karty bez natištěné známky, takzvané poštovní formuláře, na které bylo nutné nejprve vylepit výplatní poštovní známku. Ke krytí poplatků za telefonní hovory účastníka státní telefonní sítě musel každý účastník složit u své telefonní ústředny odpovídající finanční depozitum, ze kterého tato čerpala poplatky za měsíční naběhlé hovory, a které bylo nutno vždy doplnit do původní výše. Účastníci všech státních telefonních sítí byli uvedeni v seznamech, které byly k dispozici na státních veřejných ústřednách.

Telefonní ústředny a telegraf v Mělníku měly v letním období (1.dubna – 30.září) úřední hodiny od 7 – 21 hodin a v zimním období od 8 – 21 hodin.

Seznam prvních účastníků státní telefonní sítě v Mělníku měl 15 čísel:

Telefonní ústředna od firmy Czeja a Nissl s jedním obslužným přístrojem a se dvěma telefonními přístroji ve veřejné hovorně pro 50 účastníků byla obsluhována manuálně. Personální obsazení mělnické telefonní ústředny bylo následující: jeden provozní vedoucí, tři telefonistky a jeden dozorce vedení. V dalších letech byla mělnická telefonní ústředna postupně napojována na další meziměstské ústředny, v roce 1895 Chomutov, Roudnice nad Labem, Beroun, Kladno, Mladá Boleslav, Kolín, Slaný, Plzeň, Žatec, v roce 1898 Drážďany, Míšeň, Riesa a Žandov. Také počet abonentů vzrůstal, v roce 1898 to bylo celkem 25 účastníků, v roce 1900 pak 29 účastníků.

Zájem o telefon se stupňoval, a proto bylo nutno telefonní síť rozšiřovat a modernizovat. Po první světové válce bylo (nejprve v Praze) započato se stavbou automatických telefonních ústředen, které postupně nahrazovaly zastaralé ústředny s manuální obsluhou. V roce 1936 bylo na mělnickém okrese již 14 telefonních ústředen a veřejných hovoren. Telefon byl zaveden do 37 obcí a osad, užívali ho 282 abonenti. V roce 1937 se Poštovní a telegrafní úřad v Mělníku přestěhoval do nově postavené budovy, kde byla instalována nejmodernější telefonní ústředna.

Dne 1.ledna 1993 došlo k delimitaci telekomunikačních sítí od poštovních spojů. Současná telefonní zařízení jsou soustavně modernizována dle nejnovějších objevů a vynálezů z oblasti sdělovací techniky.

Autor: Antonín Dostálek